Popsat slovy hudební dílo nemusí být složitá disciplína, občas však narazíte na nahrávku, u které je jednodušší případného posluchače rovnou nasměrovat k reprobednám, protože na skladě jednoduše nemáte dost bohatou výbavu na dostatečně barvité vylíčení toho, co se nachází v drážkách alba. A pak přichází okřídlené rčení klasika o tom, že psát o hudbě je stejné, jako tančit o architektuře... Při bádání nad tím, kdy naposledy jsem si s domácí kapelou vydatně „zatančil“ tak, aby přitom na přetřes přišla velmi příjemná hudební elegance, šťavnatá melodická obratnost, vytříbený cit pro dramatičnost a velmi košatý svět, bych se vrátil možná o celou dekádu k debutu „The Seventh Sense“ od Clay Feeders, dnes již transformovaných na Deep Stare.
I u kapely Oxhole, která o sobě oprávněně hovoří jako o zástupci bombastického art-rocku, se v případě alba „Ocean Of Colours“ jedná o albovou prvotinu, jejíž hudební příchuť bych si troufl napasovat na území, vytyčené od Marillion, Queen, Dream Theater a Trans-Siberian Orchestra, v o něco skromnějším, zato v přitažlivě hravém pojetí. Do téhle formulky úplně nezapadá úvodní „D.E.M.“, nejdravější kus celé kolekce, v němž kapele vypomáhají svými hlasy Damian Wilson (Arena, Star One) a Heri Joensen (Týr, Surma) a jenž na začátku sází na ostrý riff, poměrně vypjatý zpěv a velmi pružnou dynamičnost, v níž dojde i na až rozvernou chytlavou eleganci. Jemnější „Broken Wings“ s hladivě lehkou melancholií, úžasně skluznou melodií a velmi přístupnou strukturou půvabně odlehčí předchozí prudkost, její klávesové sólo zní přitažlivě staromilsky a propracované instrumentální hrátky v sobě mají až relaxační lehkost.
Bombastičnost na moment probleskne do piánově (a smyčcově) zasněné „Eyes Of All Colours“, v níž velmi důležitou roli jemné sbory a sólový zpěv Jindřicha Michalika, protahovaný do nečekaných výšek, přes odpočinkově obyčejnou položku „Full House“ se Oxhole posunou k temnější a dramatičtější „Forever Terrified“ s výrazným prostorem pro instrumentální sóla, která společně s následnou „Refused“ představuje nejdelší prubířské kameny alba. Především v těchto dvou skladbách se nejvíc projeví skladatelská obratnost a vyzrálost Oxhole – pokud v písních, v nichž jedna téměř dosáhne deseti minut a druhá je celkem statečně přesáhne, nasázíte dostatek nápadů, aby skladby neztratily tah a švih, zároveň je přes jejich rozmanitost udržíte jako stoprocentně soudržný celek, a ještě přitom neztratí nic ze svého optimisticky neposedného náboje, je jasné, že právě tady je „taneční architektura“ nejvýživnější. Závěrečná rozhoupaná „Talking Ocean“ postupně stupňuje svou intenzitu a v lehce pohodovém módu nabídne na závěr (kromě výrazného klávesového sóla) příjemné zklidnění.
„Hey devil, mind your own hell, everybody has his own magic spell…“ varují Oxhole v úvodní skladbě. V tomto případě to platí stoprocentně a objevovat jejich bohatá a snadno přístupná kouzla je vzrušující záležitost.
|
