Latinský pojem „Animus“ by měl mít v češtině řadu významů - životní síla, svědomí, duše, mysl a také odvaha. Budeme-li hledat na třetím albu Moonlight Haze posledně jmenovaný pojem, bude silně záležet na úhlu pohledu. Pokud za odvahu považujete fakt, že Italové vsadili všechno na jednu jedinou kartu a jejich symfo-pop metalová novinka servíruje jedenáct ultramelodických, víc než vydatně oslazených zpěvných symfo-pop-metalových kousků, kterými bez hrozby jakékoliv možnosti zaškobrtnutí lehounce a líbezně protančíte, pak lze partě, založené před čtyřmi lety zpěvačkou Chiarou Tricarico a bubeníkem a klávesistou v jedné osobě Giuolio Caponem za odvahu zatleskat. Vzhledem k tomu, že úroveň minulého alba pozitivně nakopl a oživil především fakt, že se kapela nebála (sice v mezích zákona, ale přece jen) z takto striktně vymezených kolejí vyklouznout, ve spojitosti s albem „Animus“ bych si dovolil ze slovníku pojem odvaha nenávratně vyškrtnout. Moonlight Haze jedou totálně na jistotu…
Ne, že by to Moonlight Haze dělali špatně. Od muzikantů, kterým v životopisech létají pojmy Temperance, Elvenking, Teodasia, či Overtures člověk jistou kvalitu podvědomě očekává (a dostává). Nepřekvapí, že technicky je vše dotaženo do detailu, že hravě neposedné a chytlavé zacházení s melodiemi musí coby nejsilnější zbraň kapely fungovat na jedničku, ani to, že k pozitivní náladě ideálně pasuje skotačivý Chaiřin hlas, což je v žánru nezbytností. Jenže otázka je, kterou ze skladeb si budete druhý den pamatovat… Titulní „Animus“, protože v ní na moment dojde na chropot, má velmi příjemné sbory, odlišnější pasáž s latinou, šikovně propletené hlasy a rozjásanou melodii? Nebo skočnou „Never Say Never“ s rozjásaným nábojem? Či klipovku „It`s Insane“ u které se za zvuků nakažlivé melodie na kapelu (no jasně, Chiara…) hrozně dobře kouká? Ale ano, do druhého dne se v závitech Moonlight Haze s těmito kousky v paměti v pohodě udrží, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na kapelu s velmi solidním potenciálem je to trochu málo.
Moonlight Haze se bohatou symfo-konkurenci, která zní velmi podobně a zaměnitelně (jako ideální směrovka by se dal označit – jak jinak - společný kořen u Nightwish, obzvlášť z hravé éry s Anette Olzon), pokouší kromě vydařených melodií porazit extrémním pozitivismem a štědrou přeslazeností. U každého jednotlivého kousku se dá mluvit o tom, že šance na vítězství je docela slušná, jenže téměř tři čtvrtě hodinová náladově jednotvárná nálož (žádná dlouhá doba, že?) se i pro ortodoxní tanečníky na kovem pobitém parketu strašně rychle opotřebuje.
|
