Do roka a do týdne zvládl ikonický zpěvák Ronnie Atkins připravit své druhé sólové album. Stále v jeho pozadí stojí strašák Ronnieho souboje s časem v důsledku závažné nemoci, ale tenhle těžký stín náladu a pojetí alba neovlivňuje s výjimkou osobněji pojatých textů, ke kterým Ronnie dodává, že je nemožné psát o sexu, drogách, či rock`n`rollu se život ohrožující nemocí a mečem, visícím nad hlavou… Co od novinky „Make It Count“ čekat jasně napoví fakt, že část skladeb se rodila již v době tvorby loňského „One Shot“, na albu se opět vydatně podílel producent Chris Laney, seznam muzikantů, kteří skladby nahráli, je téměř totožný s loňským a Ronnie se netají tím, že při tvorbě „Make It Count“ se postupovalo přesně podle stejného postupu jako u "One Shot", s výjimkou toho, že tentokrát covid nebránil tomu, aby se s některými muzikanty sešel i osobně.
Siamské dvojče minulého alba přece jen drobnou nuanci nabídne. Z minulé charakteristiky - veskrze pozitivní, příjemná, laskavá, hladivá, radostná písničková nahrávka, bych něco ubral z pojmu veskrze pozitivní. „Make It Count“ je trochu usedlejší, hloubavější, dospělejší. Atkinsův rukopis je snadno rozpoznatelný a jeho hlas nezaměnitelný, takže návaznost na předchozí nahrávku i spojitost s letitým působením v Pretty jsou zcela zřetelné, Ronnieho schopnost napsat přitažlivou rockovou písničku se nemění a proplétání emocí s energií je naprosto přirozené a v jeho podání až nadčasové, provedení skladeb je opět na stoprocentní úrovni, písně spolehlivě šlapou a mají srdce. Jen albu chybí tak výrazný maják, jakým byla v minulém kole „One Shot“. Nicméně s ohledem na to, že Ronnie zjevně nemá potřebu psát třaskavé hity, to nepřekvapí ani nezklame. Díky jedovatější, dramatičtější a energií našlapané „Rising Tide“, smířlivé piánovce „Let Love Lead The Way“, úvodní „I`ve Hurt Myself (By Hurting You“), která by se dala označit jako ve všech směrech zcela signifikantní Ronnieho skladba, či zásluhou závěrečné dojemné titulní skladby, v níž se k Atkinsovi připojil kytarista Lasse Wellander (ABBA), stojí tahle deska na ohromně silných a přitom pocitově velice křehkých pilířích.
K plnému ponoření se alba se vyplatí vzít do ruky textovou přílohu. Ale i bez ní je jasná jedna věc – Ronnie umí naprosto přirozeně rozdávat hudební radost. A to je asi to nejdůležitější.
Еvеrу lіttlе mоmеnt mаkе іt соunt
Еvеrу рrесіоuѕ ѕmіlе уоu ѕее аrоund
Еvеrу wіѕhful drеаm thаt mау соmе truе
Yоu gоttа rеmеmbеr
|
