V promo materiálech, které přišly spolu s novým albem Rudiho Pella, je opravdu velké množství fotografií. Člověk až žasne nad takovou marketingovou péčí, dokud nezačne jednotlivé obrázky rozklikávat. Na většině je německý hudebník ve stejných hadrech, v totožné pozici, s neměnným výrazem v obličeji (jednou se pokusí o úsměv), pouze se ve fotoshopu trochu pracovalo s pozadím. Bezděčně se tím vypíchla skutečnost, která se k Pellovi už velmi dlouho váže. Pořád dokola omílat podobné a zatraceně nepružné tvůrčí vzorce, hlavně proboha žádný vývoj či pokus o změnu, to by snad subtilní Němec odnesl srdeční příhodou.
Stejně neměnný je i dvouletý interval, který dělí vydávání jednotlivých alb. Po předloňském zápisu „Sing Of The Times“ proto přišla řada na další fošnu, tentokrát ocejchovanou titulem „Lost XXIII“. Pell má tím pádem zase po výplatě a věrní fandové snad najdou důvod k radosti, protože hudebně dostanou přesně to, co chtějí. A je to tak vlastně v pořádku. Když si chcete koupit šunkovou pizzu s ananasem, pak vás jiné ingredience (případně jakýkoli invenční přístup) určitě rozhodí. Člověk prostě musí mít některé věci jisté. Pellova produkce je v tomto ohledu extrémní zárukou.
Z kvalitativních hledisek nechybí dobrý zvuk, povedený artwork a zpěv Johnnyho Gioeliho, kterému se tím pádem ještě nepodařilo uprchnout z vězení, v němž ho blonďatý Němec drží (jiné vysvětlení vzájemné spolupráce se mi nenabízí). Od Rudiho je hezké, že svého frontmana vypustí mezi lidi alespoň při koncertech. Úvod alba přináší hymnické intro, které vyvařuje motiv z nejlepšího Pellova období, což může být jakási úmyslná reminiscence, ale možná také otevřená indikace nedostatku nových nápadů (daný motiv se vrátí ještě v závěrečné, nepěkně utahané titulce). Vstupní skladbu „Survive“ prostupují typicky řinčivé kytary, ale protože se přidává svižné tempo, ze sóla se vyloupne pěkná melodie a refrén obsahuje půl nápadu navíc, můžeme mluvit o vcelku povedeném úvodu nahrávky.
Song „No Compromise“ ale rychle připomene, čí album že to vlastně posloucháme. Okoralé heavymetalové riffy se dají vytrpět, dílo zkázy ovšem dokoná refrén, jehož autorská impotence neumožňuje opětovné spuštění skladby. To je velká překážka, protože nikoho nebaví mít při poslechu nějakého alba na paměti, že „za chvilku přijde ta hrůza“, kterou je nutné přeskočit. Pell nás v tomto ohledu nicméně svědomitě udržuje ve střehu, postupně vyexpeduje ještě další těžko snesitelné kousky („Freight Train“, „Follow The Beast“) a člověk proto nejlépe udělá, když bude mít prst neustále přilepený k posunovacímu čudlíku.
Nakonec ale není tak zle. Krom úvodního songu zaujmou i baladické příspěvky. „Gone With The Wind“ člení příjemně emotivní kytara, ve „Fly With Me“ nechává Rudi Pell vyniknout umění svého zpěváka a dělá jenom dobře. Při poslechu těchto povedených kompozic člověk zalituje, že se německý hudebník vždy dokáže vzchopit jenom na chvíli, a pak už se mu zase moc nechce. Logičtější vysvětlení je samozřejmě takové, že na to Němec stabilně nemá. Flintu do jeho žita pořád není nutné házet, že by ale za dva roky – nebo kdykoli v budoucnu - mohlo ještě přijít nějaké opravdu dobré album, na to bych si nevsadil ani šesták.
|
