Během turné „Into the Mouth of Hell We Tour“ k desce „Shogun“ se z osobních důvodů od kapely distancoval bubeník Travis Smith, který byl okamžitě nahrazen bubenickým technikem Nickem Augustem. Ten turné dokončil, a jelikož se vztahy mezi Smithem a ostatními členy kapely nikterak nelepšily, z Augusta se rázem stal plnohodnotný bubeník, se kterým Trivium počítalo už v zárodku tvůrčího procesu k další připravované páté desce.
Úvod je napálený neskutečně. Eponymní skladba začíná nasekaným houpavým riffem, aby se následně střídala s chytlavým refrénem. Na poli pěti minut Trivium s okamžitou platností stvořilo hit, bez kterého nemůže žádný koncertní set existovat. Pátá deska „In Waves“ kombinuje zdařilé postupy a riffy z dob minulých, i když se zde podladilo (především kvůli zpěvu) a upustilo od rozmáchlých stopáží a ambiciózních epických písničkových struktur z minulého „Shogun“. „In Waves“ nabízí spíše umírněnější, soustředěnější a sevřenější skladby s trochou rádiového mainstreamu, byť „Inception of the End“ nebo „A Skyline´s Severance“ dávají vzpomenout na řízné začátky z dob „Ascendancy“, a dokumentují, že Nick Augusto převzal žezlo po Travisi Smithovi se vší parádou (blastbeaty!) Dokud se jede v rychlém tempu, album šlape.
Problém nastává ve chvíli, kdy si kapela uvědomí svůj potenciál pro rozšíření fanouškovského davu. Jakmile Trivium zpomalí a uzavře se ve středním tempu, zmizí veškeré bohaté mezihry a skladatelské výzvy, jede se na vlně rádiového líbivého rocku. Najednou kapela spadne do šedého průměru bez špetky invence a kreativity. Paradoxně se pak album jako celek jeví různorodě a pestře, ale příspěvky „Black“ nebo „Built to Fall“ jednoznačně míří k nenáročnému vzorku publika.
Libový je závěr alba. „Caustic Are the Ties That Bind", „Forsake Not the Dream" a „Chaos Reigns" je trojice podceňovaných songů, které oplývají nevtíravou chytlavostí a dostatečně sofistikovanou instrumentální stránkou s proměnlivou písničkovou strukturou, která nenudí a přitom čitelně opisuje veškeré trademarky a zákonitosti dobře zkomponované skladby. Přesně tento typ písní se hodí do éry, v níž kapela kalkuluje s větším mainstreamovým zásahem a zároveň chce potěšit trochu náročnější ucho skalního fanouška. Škoda závěrečné, opět trochu kýčovité a nudné balady „Of All These Yesterdays“, se kterými má Matt Heafy prokazatelně potíže.
„In Waves“ se stala vrcholně úspěšnou deskou, neboť namíchala veškeré možné ingredience kapely v jeden různorodý celek. Album se může pochlubit rychlostí, tvrdostí i nezbytnou melodikou. Na rozdíl od předchůdce nepůsobí tak ambiciózně a epicky, příklon k mainstreamu zapříčiňuje výrazně jednodušší skladatelské vzorce. Přilákání nové fanouškovské základny a zároveň relativní uspokojení té stávající bylo evidentně zadání alba, které bylo splněno beze zbytku. S přihlédnutím k vynikajícím kouskům ve speciální edici („Drowning in Slow Motion“, „Shattering the Skies Above“) nakonec slabších osm bodů.
|
