Někdy může být minulost trochu koulí na noze. Obzvlášť, když se budete mermomocí snažit historické kořeny najít v současné pozměněné tváři. Když před třemi lety vydávali melodičtí hard rockeři Sign X svůj debut, snad žádný článek nezapomněl zmínit fakt, že železné jádro kapely má za sebou necelé dvě dekády společného působení ve spolku Châlice. Mělo to logiku už jen z toho důvodu, že stylový posun nebyl kdovíjak razantní - s novým pěvcem Sebastianem Zierofem a klávesistou Michelem Jotzerem si zachovali Sign X melodičnost, jen se trochu víc přiklonili k dospěláčtější podobě rocku a ubrali něco na předchozí dravosti. Ale z faktu, že hlavní roli na debutu „Like A Fire“ hrála dvojice Zierof – Jotzer, se dalo usuzovat, že Sign X nemají potřebu být s Châlice přehnaně spojováni.
S novinkovou deskou „Back To The Eden“ se minulost ozvala znovu. Trošku škodolibě zní fakt, že Michel Jotzer už není členem kapely (černobílé klapky byly u Châlice obecně poměrně ožehavý post), byť s kapelou spolupráci nepřerušil a klávesy jsou na desce opět velmi důležitým nástrojem. O něco potměšileji vyznívá skutečnost, že jako nejsilnější položky alba se tváří skladby, které by do portfolia Châlice zapadly nejsnáze – „Afterlife“ s robustnější kytarou, větším důrazem, naštvanějším výrazem a skvělým vnitřním napětím, spolu s nejakčnější, nejenergičtější a do refrénu výborně vypointovanou „World On Fire“. Zvláštně působí celková dramaturgie alba, po dvojici těchto skladeb, které jsou nasazeny do druhé poloviny desky, Sign X přijdou s baladami, jež jsou zbavené jakéhokoliv rockového ostří, s akustickou „Jump`n`Run“ a ryze piánovou verzí skladby „3 Seconds“, která v rámci alba zazní i v „nevypnuté“ variantě, a ačkoliv ani v razantnější verzi neztratí nic ze své laskavosti, přece jen má v sobě daleko víc života. Pojmy laskavý a příjemně usedlý by šlo poměrně bez obtíží napasovat na celou první polovinu desku, a to včetně kousavější „Forever King“ coby nejpovedenější položky, jež se bez obtíží vyrovná zmíněným vzpomínkám na minulost i zásluhou nakřáplejšího a rockovějšího hlasu hostujícího Ronnyho Munroa.
Tak ještě jednou – melodická, radostná, uvolněná, laskavá deska s občasným dravějším kousnutím, vydatně se ohlížející po zlatých hard rockových časech, která pamětníky této doby spolehlivě potěší. A která nezažene otázku, jestli náhodou s Châlice nebo lépe.
|
