Paul Speckmann stále těží z toho, že byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let společně s Chuckem Schuldinerem pasován do role otce death metalu. I když kapela Master neměla stejný dopad jako Schuldinerovy Death a nezískala stejné kultovní postavení, jeho vliv nelze rozporovat. Speckmann death metal vyučoval ještě v době, kdy kariéra budoucích hvězd žánru byla v plenkách, a i když jej pak v deathovém peletonu předstihli jiní, jeho zásluhy jsou neodiskutovatelné. Silný status, kterého se Master podařilo dosáhnout s prvními dvěma deskami, si Speckmann získal i s debutem svého sólového podniku Speckmann Project, jelikož stejnojmenné album z roku 1991 přililo pořádně rozpálený olej do deathmetalového kotle a mezi fanoušky je řada těch, kteří na tento počin nezapomněli. Je to důvod, proč jej svérázný Američan, žijící v Uherském Hradišti, po více než třiceti letech znovu přivádí k životu?
Léty prošel řadou kapel a projektů, a čas zakotvil i u tuzemských průkopníků Krabathor, a v poslední době se prezentoval hlavně spoluprací se švédským kytaristou Roggou Johanssonem, členem mnoha a mnoha deathmetalových projektů (namátkou v současnosti u dalších americké legendy Massacre). Jejich společná práce je ke slyšení z pětice sólových desek , které splňovaly vyšší stylové standardy. Podnik Johansson & Speckmann je v těchto dnech spíše u ledu, ústřední dvojici se nedařilo najít cílovou skupinu posluchačů, a i když všechny desky kvalitu měly, v dnešní uspěchané době spíše vyšuměly. O to víc je překvapující, že jak Johansson, tak i druhý kytarista Kjetil Lynghaug jsou ke slyšení na albu „Fiends Of Emptiness“, které křísí název Speckmann Project. Jste z toho dostatečně zmateni? Pokud ano, vězte, že z hudby, kterou Speckmann na své nejnovější nahrávce nabízí, už tolik zmatku nepocítíte. Tenhle chlápek byl vždycky naprostý klasik…
Death metal ve své nejčistější podobě, v níž jsou ještě patrné thrashmetalové ozvěny… Takto jednoduše by se dala shrnout Speckmannova aktuální deska. Jede přesně v intencích, které se od ní očekávaly, je až úzkostlivě držena ve stylových mantinelech, kde se žádné výlety jinam netolerují. Bude ceněna zejména pamětníky, kteří si před třiceti lety užívali prvního deathmetalového rozmachu a další vývoj či křížení svého oblíbeného stylu s jinými žánry už prostě odmítli přijmout. Sází se na rychlé tempo, které má kořeny jak ve starém hardcore punku (naprosto přesně to vystihuje skladba „The Victims On Silence They Lay“), tak v thrash metalu, kytary řežou pekelně rychlé riffy a Speckmann ukazuje svůj unikátní, léty prakticky neměnný growl. Ten je největší devizou alba, je to jeho poznávací znamení, odlišující ho od jiných deathmetalových umělců. Skladby tak svébytné nejsou, i když o průměru se mluvit ještě nedá.
Paul vyloží všechny trumfy na začátku desky, bez toho, aby měl nějaké ambice vytvořit dílo, jež by se dalo v jeho kariéře považovat za přelomové. Jeden z nejlepších okamžiků odstartuje v úvodní „Absolute Power“, hned na úvod je umístěno krátké kytarové sólo, které je nejpůsobivějším na celé desce. V místech, kde se ke slovu dostává Lynghaug, sóly podporující Johanssonovy drtivé riffy, lze zažít nejsilnější momenty alba. To je případ titulní „Fiends Of Emptiness“ nebo úderné „Then The Call Before The Storm“, do níž jsou umístěny vyhrávky, což desku dokáže skvěle rozsvítit. Zcela mimo úzkoprofilový thrash/deathový koncept stojí závěrečná „Through Darkness“, ve které kytary náhle tichnou a tuzemského posluchače překvapí využití mateřského jazyka v kombinaci s anglickým textem v jakémsi filozoficko-futuristickém obalu. Slušně působivé…
Deska nemá ambice ulovit nové fanoušky. Může oslovit ty, kteří před třiceti lety poslouchali první album Speckmann Project, ovšem ti v drtivé většině sledují kariéru svého oblíbence po celou dobu. Pro ně bude jasnou záležitostí. Trochu hůř se s tímto albem budou potýkat ti, kteří preferují death metal v jeho odlišnější formě než „jen“ v oldschoolové. Vývoj „Fiends Of Emptiness“ zůstal někde v letech 1990 až 1992 a v tom je její největší slabina, ale i kouzlo zároveň.
|
