Když se vám nepodaří sjednotit formu a obsah, jen těžko se vyškrábete na Olymp. I když ten reálný mají Chronomancy ze své rodné Soluně takřka na dohled, na ten hudební to mají i se svým druhým albem „Shadows In Atlantis“ hodně daleko. K samoanalýze, tvrdící, že kapela hraje směs epického heavy / power metalu, obohaceného o symfonické, folkové i extrémní prvky, doplněného o texty s inspirací z historických faktů i smyšlených příběhů, ale také z vnitřních filozofického a existenciálního hledání, lze dodat jen tolik, že odpovídá realitě. Ale tohle konstatování je stejně tak suchopárné, jako celé zpracování alba.
Je docela škoda, když cítíte, jak u (bez pěti minut) hodinové nahrávky vytrvale mezi prsty snadno protéká snaha o vybudování majestátní atmosféry, jak celkově mdlé a uspávací provedení zašlapává potenciál schopných melodií, či jak občasné obohacování o elementy z jiných žánrů nemá požadovaný efekt a působí docela samoúčelně. Hra na Cimrmanův prvek očekávání a následný prvek zklamání funguje téměř bez výhrad, Chronomancy si vytrvale hrají se solidními nápady, ale ta hra je docela bezradná. To, že pravidelně vykoukne zajímavý motiv (nejčastěji se o něj zaslouží kytary) je málo plané, když jej kapela systematicky v horším případě nechává vzápětí rovnou usnout, v tom lepším případě rozplynout do ztracena. Nenajdete snad jediný kus, který by se podařilo vygradovat natolik, abyste pocítili důraznější kopanec či nával energie. Zkuste třeba živější skladbu se sebevědomým názvem „Magnum Opus“. Není problém si představit, že její skromná a až nejistá majestátnost by mohla mohutně rozkošatět, nebo že vokální linka by mohla mít pořádnou sílu, kdyby se jí ujal barevnější, přesvědčivější a odvážnější hlas. Jenže to je jenom hra na fantazii, která u mdlého „The Hunting Song“, vlažné „The Legion Song“ (coby vrcholů ospalosti), či neohrabaně podané „Dance Of Vampires“ přestává fungovat.
Chybí vášeň, chybí sebevědomí, chybí zápal. Za téhle konstelace můžete mít v rukách klidně hudební svatý grál a stejně z davu hlavu nevystrčíte. Album „Shadows Od Atlantis“ by ani za příznivější konstelace svatým grálem nebylo, ale potenciál pro výpravnost mu upřít nelze. Jen naprosto vlažným provedením dokázali Chronomancy většinu jeho barev rozpliznout do nudné šedi.
|
