Brazilští Šamani se opět pokoušejí vrátit na scénu, ačkoli dobře vědí, že něco takového není vůbec snadné. Většina fanoušků je bude mít navždy spojena se jménem zpěváka Andreho Matose, který tuto formaci zakládal se svými dvěma spoluhráči z Angry. Nejde přitom o pouhou nostalgii či sentiment, neboť první dvě alba s Matosem patří dodnes k nepřekonaným kouskům. Po Matosově odchodu zbývající členové nelenili a téměř okamžitě vlítli do studia s novým zpěvákem Thiagem Bianchim, jenže v tu dobu už bylo kouzlo pryč a nastal čas tápání, který v roce 2014 skončil rozpadem kapely.
O čtyři roky později Matos projevil ochotu k návratu, čímž vznikla naděje na obnovu původní slávy. Shaman se dali zase dohromady, a jak vše dopadlo, víme. Andre v roce 2019 nečekaně zemřel a pozůstalá sestava musela po fázi smutku opět řešit zásadní otázky. Rozhodnutí znělo jasně: pokračovat, což by si určitě přál i Matos. Náhrada za něj se našla v roce 2020, a to v podobě frontmana Avalanch Alíria Netta, který je velmi slušnou hlasovou „alternací“, ve výrazu se podobající oběma svým předchůdcům. A dobře je na tom i hudba, jež sice nedosahuje na úroveň položek „Ritual“ a „Reason“, avšak překonává post-Matosovské zápisy „Immortal“ i „Origins“.
Stylově Brazilci rozvíjejí předešlé album, tedy jemně progresivní power metal s poctivou dávkou symfoniky a o něco menší hrstkou etnických prvků (v čemž budou Shaman a jim podobní chtě nechtě navždy připomínat Angru), tentokrát se jim ale podařilo docílit o něco jistějšího skladatelství a hlavně lepšího zvuku (staral se o něj zkušený Sascha Paeth). Při poslechu dalšího z jednoslovných alb můžeme počítat s členitými skladbami, v nichž se střídají rytmické i náladové plochy, klidné pasáže s divokými (týká se zejména úvodních položek „Time Is Running Out“ a „The "I" Inside“), a nepředvídatelnost může číhat za každým rohem. Tohle není úplně hudba na koncerty, ovšem jako neinvazní scénická kulisa pro domácí činnost poslouží novinka Brazilců naprosto bezproblémově.
Současná tvorba Šamanů je o pozitivní energii, naději i (nutnosti) smíření. Kousky „Don´t Let It Rain“ a „What If?“ připomínají oslavu samotné Matky Země, k lehké melancholii se přikloní trojice baladických písní „Gone Too Soon“, „Brand New Me" a „Resilience“, která akustickým provedením i umístěním v závěru nahrávky připomíná nesmrtelnou „Forever“ od Stratovarius. Většina ostatních skladeb už je výrazněji strukturována, což není vždy ku prospěchu věci, protože ale Brazilci netlačili na „artovou“ pilu příliš (pouze jediná skladba přesáhne šestiminutovou hranici), povedlo se jim udržet dramaturgickou dispozici alba na velmi snesitelné úrovni. Jde o důstojný návrat na hudební scénu, přestože původní záře kapely dosaženo nebylo a – vzhledem k okolnostem – už pravděpodobně nikdy nebude.
|
