Přestože původně česká a dnes již mezinárodní formace Symphonity existuje pěknou řádku let, doposud vyexpedovala pouhá tři alba, včetně nejnovějšího počinu, který je inspirován životem světoznámého cestovatele. Titul nahrávky „Marco Polo: The Metal Soundtrack“ je ovšem tak doslovný, až může svádět k myšlence, že vrchní lídr kapely Libor Křivák jenom předělal některé tematické skladby do metalové řeči. To se ale neděje, Libora sice ovlivnil seriál z osmdesátých let a soundtrack legendárního Ennia Morriconeho, vše ostatní je ale čistě jeho prací. A že té práce bylo jako na kostele, o tom nemusíme pochybovat ani sekundu.
Koncepční dílo dá vždy zabrat víc, než tradiční album. V tomto případě bylo ale záhodno zapojit co nejrozmanitější paletu nástrojů, které by reflektovaly Markovo putování po Asii. Liborovy aranže jsou skutečně pestré a ve výčtu instrumentů figuruje nejeden exotický název, žánroví fanoušci ale nemusí mít strach, novinka Symphonity zní především jako powermetalové album. Ze všeho nejdřív bylo ovšem nutné vyřešit sestavu, což je téma, které by v případě této kapely vystačilo na vlastní koncept. Zpěváci z minulé desky, tedy Herbie Langhans a Olaf Hayer jsou fuč, zmizel i později angažovaný italský zpěvák Antonio Abate, který nebyl schopen s kapelou odjet turné. Libor se nechtěl vzdát dvojice frontmanů, proto i tentokrát angažoval pár vokalistů. Slovák Mayo Petranin (Castaway, ex-Signum Regis) se svým hrubě nakřáplým hlasem představuje jakousi Herbieho alternaci. "Čistou" sekci pak převzal Konstantin Naumenko, který je známý kupříkladu z (vlastních) formací Sunrise a Delfinia.
Naumenko se zhostil postavy samotného Marka, což funguje vždy, když přijdou na řadu vyšší tóny. Libor ale Konstantinovi napsal i hluboké party, s nimiž se Ukrajinec už trochu pere. Smutek obsažený v textu písní s všeříkajícími názvy „Dreaming Of Home“ (snění o domově) a „Prisoner“ (vězeň) tak na posluchače nedopadá s kýženým efektem, takže Naumenkovi sice přejeme, aby se brzy vrátil domů, respektive byl co nejdříve propuštěn z vězení, ovšem z malinko jiného důvodu, nežli bylo původně zamýšleno.
Album otvírá intro „Venezia“, které splňuje vstup do koncepčního díla na výbornou. Skladba významně vzhlíží k velkolepým obzorům, a to nejen díky instrumentaci, ale zejména opernímu přednesu mezzosopranistky z brněnského Národního divadla, Jany Hrochové. V intru uslyšíme také hluboký vypravěčův hlas, který nás, jak se brzy ukáže, provede celým dílem a doslova každou skladbou. Záměr byl jasný – upevnit koncepční provázanost a celkový dopad nahrávky. Podobné kroky bývají ošemetné, českému autorovi to ale vyšlo. Vypravěčovy vstupy jsou krátké, ideálně dotvářejí dramaturgický efekt alba, a kupodivu nezačnou lézt na nervy ani s opakovanými poslechy.
Hudební tvar se logicky podřizuje hlavnímu lyrickému tématu, nestává se však jeho otrokem a většinou jej využívá k vyprávění náležitě epického metalového příběhu. Ten občas zhustí progresivní kytary, případně etnické nástroje a vlivy, které zároveň plní jakousi edukační funkci. I sebetemnější plochu ale nejpozději v refrénu vystřídají větrné melodie s plně rozvinutou plachtou, a někdy to popravdě řečeno znamená záchranu jinak ne úplně vtahující písně.
Album nás i tak postupně vtahuje do hry a my se těšíme na dobrodružství, které přijde v další kompozici. A proto docela nemile překvapí, když už po necelých dvaceti minutách slyšíme zpěvákův stesk po domově, za další čtvrthodinku kvapný návrat , a pak už jen krátký doslov opětovně využívající motiv z intra desky. Jinými slovy – album je nečekaně krátké až zkratkovité, a vyvolává dojem, že Marco Polo měl k dispozici motorový člun a celou cestu podnikl za víkend. Při častém poslechu nahrávky se navíc obnaží slabina v podobě snižující se chytlavosti některých - zejména vokálních - oblouků, spekulovat (ovšem velmi smířlivě) by se dalo i nad zvukovým mixem. "Marco Polo: The Metal Soundtrack" proto nakonec působí jako dílo, které slibuje o kousek víc, než je ve výsledku schopno předat.
|
