Abych řekl pravdu, ještě donedávna jsem neměl tušení o tom, že u české Salamandry proběhla nějaké krize. Má ignorance byla možná spojena s poslechem předešlé studiovky „Imperatus“, která mě kdovíjak nechytla, což na druhou stranu neznamená, že jsem novinku s honosným názvem „Opus Bohemica“ spouštěl s nulovým očekáváním. Přece jen tahle kapela byla jedna z prvních, která u nás začala hrát poctivý power-speed, a pokud byl člověk u toho, z paměti už mu daný spolek, respektive dojmy z poslechu debutu „Twilight Of Legends“ (a poté samozřejmě i dalších řadovek) nic nevymaže.
Salamandru před pár lety opustila řada stěžejních členů, např. basista Jaroslav Sedláček, bicmen Dan Jureček a kytarista Vašek Moch, kteří si založili vlastní spolek Metal Factory. Už předtím odešel zpěvák Ivan Borovský, s jehož hlasem má kapelu spojenou mnoho fanoušků. Ti však nemají důvod naříkat, jelikož nyní stojí za mikrofonem Tomáš Hradil, který Ivana hodně - chvílemi až neskutečně - připomíná. Dvojici Hanka Šlachtová a Pavel Slíva, kteří jako jediní přežili veškeré hromobití, se podařilo obnovit i zbývající osazenstvo, a to způsobem, jenž dává na nějakou krizi okamžitě zapomenout.
Novinka (jejíž titul krom klasického intra od B. Smetany českou kotlinu moc nepřipomene) je zdařilejší, nežli předešlý počin, a ve své podstatě se dotýká i nejlepších historických momentů kapely, v čele s opusem „Faces Of Chimera“. Tyto náznaky jsou velmi cenné a vypovídají o zregenerované a neutuchající autorské síle. Hudba Salamandry je promyšlená, chytlavá, a pokud někde trochu ztrácí, pak jsou to paradoxně momenty, na kterých kapela začínala. Speed metal v podání Moraváků, když už na něj dojde, hází kapelu do přeplněného pytle, na jehož poznávací cedulce visí nejčitelněji nápis "copyright Stratovarius". I tak má ale kapela díky pečlivým aranžím vystaráno, mimořádně agilní byla v tomto ohledu Hanka, která se svým nástrojem neustále vystupuje dopředu, jako by chtěla říct, že Salamandru v tuto chvíli vede především ona. Černobílých rejstříků je zkrátka požehnaně, někdy možná příliš, nikdy však nejde o rušivý element, klávesy naopak dodávají hudbě několik dalších vrstev a rozměrů.
Symfonické vyznění korigují raně heavíkové beglajty, a hlavně skladatelství, které většinou neslyší na prvoplánové powermetalové vábení. Tím se ale nesmíme nechat odradit, jelikož výrazná melodická klenutí číhají za každou hudební ploškou, a každá z písní obsahuje žánrově jasně srozumitelné motivy. Tlumené autorství je na škodu snad jedině v případě refrénů, kterých v hlavě zase tolik neuvízne – chtělo to více skladeb typu „Another Time“, jejíž ústřední vokální část připomíná nejlepší momenty kapely. Jinak se ovšem album vpíjí do melodické soustavy samo, příjemně působí méně tradiční momenty (nadžánrová „Lullaby“ se svobodně povlávajícími vokály je téměř artovým kouskem), obdivuhodná je kytarová práce Pavla Slívy a hostujícího Pavla Novotného, která si v ničem nezadá s uměním Vaška Mocha. Do toho zkušeně pěje Tomáš Hradil, jenž zná své limity a necpe se tam, kde by mu nemuselo být příjemně. Občas se k němu přidají sbory, nicméně v rámci zmíněné tvůrčí neurputnosti jde pouze o nárazové okamžiky. Dokonale v tomto ohledu působí gradace závěrečné balady „Wheels Of Time“, která ve velkém stylu pomalu doznívá do ticha, a připomíná tím symbolickou úklonu celého ansámblu po úspěšném koncertě (instrumentální dovětek „Time Of Hope“ už je proto navíc). Salamandra je zase ve formě, a my tak můžeme žít v příjemném očekávání věcí budoucích.
|
