Pohled na obálku pátého alba „Sacred Arts Of Navigation“ mainských progresivistů Sunrunner prozradí (asi trochu nechtěně)o albu jednu z nejdůležitějších věcí – tak, jak poněkud nesourodě působí soudobě vyzbrojený indián, futuristické plavidlo, v pozadí moderní budovy a starověká zaoceánská loď, stejně tak neuspořádaně (obsahově i kvalitativně) působí hudba americké čtveřice. Kapele nelze upřít, že má svůj vlastní styl a osobitost, jen se v průběhu celého alba perou zajímavé motivy s chaosem.
Portlandská čtveřice se hlásí k progresivnímu spojení rocku a metalu, a jak avizují, nosným tématem „Sacred Arts Of Navigation“ je oslava starověkého umění, které tvoří skálu přežití v post technologickém světě. Jelikož jim v podstatě jakákoliv hudební odbočka není cizí, nikdy nevíte, kam vás ve svých skladbách zavedou, ani jaký zlom v průběhu jakékoliv skladby nachystají, stávají se docela nesnadno uchopitelní, přičemž některé zvraty působí násilně a samoúčelně. Neboť jim nelze upřít snahu o originalitu a neotřelost, je trochu paradoxem, že nejpřístupnější se stávají ve chvíli, kdy hlavně v povedených kytarách chytají výraz svérázů The Slough Feg. Napomáhá tomu i hlas Bruna Nevese, který by si občas mohl s Mikem Scalzim dost rozumět, ale v pomyslném souboji by poměrně jasně prohrál na body. V podstatě neexistuje skladba, která by mohla definovat jasně vyrýsovanou tvář Sunrunner – trochu chaotická „Promise Of Gold“ i když chvílemi dostává řád, působí docela rozevlátě, příchuť psychedelie táhne „Faraway Worlds“ hodně hluboko do hudební minulosti, náladový slepenec „Invisible Demon Of Ideology“ chytá temnou náladu, melodičtější, až hard-rockově přístupná (v celkovém kontextu alba) „Where Is my Home“ nabídne příjemně zklidněné kytarové sólo a chytlavý šmak The Slough Feg (a proto jsme u nejpovedenější položky), instrumentálka „Acadia Morning Ride“ s dominantní akustickou kytarou voní po mexickém venkovu, takže následná kvaltovka „Obstacle Illusion“ působí až rušivě agresivně (a přitom nejde o kdovíjak zuřivou rubanici)… Když vcelku podle očekávání Sunrunner v závěru sáhnou po sáhodlouhé kompozici „Navigating The Apocalypse“, která by zjevně měla mít tendence shrnout vše již vyřčené, člověka napadne, že název ideálně shrnuje fakt, že chtít po Sunrunner jasný směr je zbytečné.
Fakt, že kapela měla album nahrávat živě, není úplně cítit, nahrávka občas působí docela studeně, staromilský zvuk je sice přehledný, ale důvod kdovíjak často se k albu vracet také nenabídne. Tato oslava nesourodosti je určená pro otevřené hlavy, kterým nabídne neomezenou porci hudby ke zkoumání. Ale otázka je, jestli konečné uspokojení odpovídá vynaložené námaze. Cesta samozřejmě může být cíl, ale při objevování starobylého umění navigace Sunrunner zakopli o bludný kořen a ze svého světa se sami nemůžou vymotat.
|
