Po dvouleté pauze se Plzeň konečně dočkala dalšího Metalfestu. Jeho program pocházel víceméně z roku 2020, přece jen však došlo k drobné korektuře, po které vypadli Soulfly nebo bývalý zpěvák Rainbow Joe Lynn Turner, ale i tak se převážně kopírovala sestava z doby před covidem. Za tu dobu měli pořadatelé dost času na vymýšlení různých organizačních zlepšení, což se projevilo v tom, že návštěvníkům byly nasazeny náramky, s nimiž mohli platit po celém areálu. To se ukázalo jako skvělý krok, protože se eliminovaly fronty a zmizelo riziko ztráty peněz. Horší už to bylo s cenami, ale ty jen opisují dnešní drahotu. Pivo desítka za pětapadesát korun je na podobných akcích standard, takže člověk věděl, do čeho jde. A to i co se týče programu, většina kapel rozhodně nepatřila mezi neznámé soubory, řada z nich se už v Plzni představila opakovaně.
Nevděčná role úvodní kapely připadla portugalským thrasherům Prayers Of Sanity. Ti nastoupili ve čtvrtek v poledne, v době, kdy areál teprve vítal první stovky příchozích. Pohled na v podstatě prázdný plac byl trochu tristní, ale Portugalci se snažili, seč mohli. Jejich thrash metal neoplývá žádnou velkou originalitou, spíše zapadá do kolonek současné vlny stylu, ale pozornost hloučků si získali, v čemž se vyjímala skupinka opilců, kteří dávali kapele najevo své sympatie. Podobně tomu bylo i u ruské heavymetalové formace Amalgama. Nehrála špatně, i když jejich typický heavík má do původnosti docela daleko a vše se snažila vyvážit svižnou show, do čehož zapadla i image klávesisty, který koncert odehrál v masce klauna. Kapela sklidila potlesk od mohutnícího davu, kde se naštěstí neprojevily protiruské nálady části dnešní společnosti. Ty by na apolitickou akci jako je Metalfest určitě nepatřily.
Na řecké thrashery Suicidal Angels. už bylo zvědavo hodně lidí a proto se začal tvořit kotel pod velkým lochotínským pódiem. Zvukař odstranil chatrný zvuk, který provázel vystoupení předchozí Amalgamy. Řekové poslední album „Years Of Aggression“ vydali v roce 2019, a proto zahráli víceméně průřez dosavadní kariérou. Bylo na nich znát, že se z kdysi vyjukaných mladíků stala suverénní parta, která se na velkém pódiu neztratí. Jejich energická jízda převálcovala následující německé matadory Exumer. Zasloužilci, hrající od poloviny osmdesátých let, předvedli svůj standard, na němž byla znát snaha, ale i důvod, proč se nikdy nezařadili po bok slavnějších krajanů Kreator či Destruction. Řemeslně byl jejich thrash na docela slušné úrovni, což korunoval i zpěvák Mem Von Stein, jehož projev byl dostatečně agresivní, aby mohl oslovit kotel pod pódiem. Ovšem do stylové pokladnice si Exumer nesáhli ani tentokrát.
Vystoupení Švédů Cyhra, vedených bývalým kytaristou In Flames Jesperem Strömbladem a zpěvákem Jakem E (ex-Amaranthe) působilo od začátku ploše a proto dalo po thrashové smršti prostor na trochu odpočinku a průzkum pivních stanů. Náplastí na průměrný set bylo vystoupení Evergrey , kteří hned o začátku překvapili netradičním rozložením pódia, bicí nestály uprostřed scény, ale na jejím levém okraji. Evergrey nabídli klasický set, posluchače omráčili velice solidním mixem power a progresivního metalu. Nastoupili ve velkém stylu, ale v průběhu začalo nadšení polevovat, neboť místy padali do jisté monotónnosti. Úroveň si ale udrželi a z pódia je vyprovázely zasloužené ovace. Přinejmenším srovnatelně proběhl i nástup powermetalistů Bloodbound, letitých matadorů Metalfestu, kteří se v Plzni objevují opakovaně. Jsou si moc vědomi náklonnosti českého publika, tuzemsko patří mezi jejich nejsilnější koncertní destinace. Zpěvák Patrick J Saleby působil sebejistým dojmem a jako zkušený frontman si vyloženě užíval komunikaci s publikem. Kapela projela celou svou kariéru, vedle titulní věci z loňské desky „Creatures In The Dark Realms“ či „When Fate Is Calling“ z téhož počinu nabídla i starší kusy. Jejich vystoupení bylo korunováno titulní věcí ze sedmnáct let starého debutu „Nosferatu“. Hráli na nejvyšší možné současné úrovni a publikum jim zápal vrátilo zaslouženým aplausem.
Vrcholem čtvrtečního dne byla německé legenda Kreator. Na scénu se přiřítila jako uragán se skladbou „Violent Revolution“, na níž navázala nejnovější ukázkou v podobě titulní „Hate über alles“ z ještě nevydaného alba. Od prvního okamžiku byla cítit vysoká profesionalita jejich vystoupení a došlo i na řadu pyrotechnických efektů. Pod pódiem se strhl obrovský kotel, který se přenesl i do prostorů laviček (zhruba prvních pěti řad), až museli zakročit i členové ochranky ve chvíli, kdy nad hlavami lidí putovalo několik fanoušků. Kreator nabídli exkurz do celé historie, elegantně obešli experimentální devadesátá léta, protože z desek „Renewal“ a „Cause For Conflict“ nezazněla ani jedna skladba, a nedostalo se ani na výbornou „Endoramu“. Těžiště leželo v novodobé historii (po roce 2000) a v osmdesátých letech, starší tvorba převládala zejména ve finále vystoupení, kdy Němci nasadili letité tutovky „Endless Pain“, Betrayer“, „Flag Of Hate“ a Pleasure To Kill“. Tyto skladby udělaly finální tečku za čtvrtečním večerem, z něhož Kreator vzešli jako jasní vítězové.
Páteční den pro mne začal vystoupením německých hardrockerů Tri State Corner, kapely 100na100 a Dark Gamballe vystupovaly přece jen v nekřesťanskou festivalovou hodinu. Do areálu jsme přišli ve chvíli, kdy se loučila kapela Aramaic z arabské Dubaje se solidním death metalem. Po ní přišel prostor pro Tri State Corner, kteří svou sympaticky staromilskou hudbou přiměli první páteční nadšence k tanci pod pódiem.
Po nich poněkud překvapivě nastoupili němečtí matadoři Rage. Ti by si vzhledem ke své dlouhověkosti i přínosu zasloužili lepší čas, ale únavu z letního sluníčka a úmorného vedra nedali znát. Koncert zvedl z laviček zejména starší ročníky, které ocenily letité klasiky. Největšího aplausu se dočkala „Don`t Fear The Winter“, a došlo i na další tutovky „Black In Mind“, „From The Cradle To The Grave“ či „Higher Than The Sky“, čímž byli fanoušci uspokojeni maximálně.
O co působili Rage statičtěji, o to větší show předvedli jejich krajané Saltatio Mortis se svým středověkým metalem. Hlavní roli převzaly dudy, které si na jednu skladbu přivlastnil i zpěvák Alea der Bescheidene, který se stal jednou z největších hvězd festivalu. Stačilo k tomu málo… Hojně používal češtinu, přičemž nedošlo jen na otřepané fráze, ale dokonce mluvil v celých souvětích. Bylo to velmi sympatické a fanoušci to ocenili velkým kotlem. Saltatio Mortis, i přes set v odpoledních hodinách, zůstali hodně dlouho v paměti a stali se jednou z nejlepších kapel akce. Oproti tomu Battle Beast předvedli běžný výkon, korunovaný výtečným výkonem zpěvačky Noory Louhimo, ukazující, že její hlas má obrovskou sílu. Lidí, kteří se pod pódium nahrnuli při koncertě Saltatio Mortis, neubylo ani na Battle Beast.
Přišel čas na sluníčkový happy metal Freedom Call. Ti jsou rovněž inventářem Metalfest a proto nemají moc čím překvapit. Pečlivě nacvičené pózy, permanentní úsměv zpěváka Chrise Baye, jeho neustálé hecování a komunikace s publikem na fanoušky v Plzni působí a proto kapela, ač nepředvedla vůbec nic světoborného či novátorského, měla slušný úspěch. Fakt, že nejvýrazněji působila coververze „Hallelujah“ od Leonarda Cohena, mohl mluvit něco o nevýraznosti původního materiálu. To však nebyl případ folkmetalových Eluveitie, která předvedla výtečnou show, do které se výrazným způsobem zapsala virtuózní hráčka na housle. Velký podíl na celkové atmosféře měla přicházející bouřka, která vyhnala z areálu zástupy lidí. Pro Eluveitie to byla velká škoda, jejich set ukázal, že páteční den byl ve znamení hlavně středověké a folkové hudby, protože jak Saltatio Mortis, tak Eluveitie převálcovali tradičnější metalové party.
|
