Nepředpokládám, že by se našel příznivec tvrdších tónů, který by alespoň neměl tušení, co za partu poťouchlíků jsou Trollfest. Ale kdyby se snad takový jedinec našel, pohled na do růžova vybarvený obal s bojovně se tvářícím obrněným opeřencem s velitelskými ambicemi v pořadí již devátého alba norských svérázů „Flamingo Overlord“, jasně napoví, že tady jsou veškerá žánrová pravidla nepovinnou četbou. A je jedno jestli budete mít tendence Trollfest napěchovat do folk metalové škatule (do níž obvykle spadnou) nebo kamkoliv jinam, jediným pravidlem je, že sranda musí být, i kdyby na maso z plameňáka nebylo…
Už úvodní energická halekačka „Dance Like A Pink Flamingo“ s uštěkanými slokami a punkově rozverným saxofonem je dostatečně bizarní, ale nelze jí upřít refrénová chytlavost. Důvodů k tomu aby se následná „All Drinks On Me“ stala jednou z největších pecek Trollfest je hned několik – neskutečně vlezle chytlavý refrén, potrhlá pijácká nálada, country vložka, či hostovská účast Jonneho Jarvelläho (Korpiklaani), který si v této písni mohl připomenout dávné nevázané časy své domovské formace. Uskřípaný zpěv ve „Flamongous“ s pichlavým ságem a tanečním refrénem se v instrumentální pasáži nadechne k serióznějšímu výrazu, aby ho nekompromisně zabil nástup vokální linky. Divočina s provokativní elekronikou „Twenty Miles An Hour“ roztáhne provokativní škleb v hyperaktivním sloganu do ještě větší šířky, závislost na plameňácích se prohloubí v chaotické praštěnosti „The Flamingorilla“ a energicky zvrhlé diskotéce „Flamingo Libre“, aby vše dorazila „Piňa Colada“ metalově zvrhlá divočina, do které Trollfest zamíří přímo z rozpálené pláže. Ještě zdaleka není konec nejen albu, ale ani barevnosti a překvapením, ale největší šoky má posluchač už úspěšně za sebou. Corem načichlá „Rule The Country“ s kontrastním uvolněním v refrénu, kutálkový motiv v „The Way You Earn Your Drinks“, upalovačka „Overloads Have Feelings“, u níž si snadno dokážete představit hyperaktivního křečka, který na vrcholu blaha lítá ve svém kolečku jak smyslů zbavený, i závěrečná podivnost „Bob Venke“, vyvolávající obrázek zkouřeného šamana, úspěšně parodujícího atmosféru z filmů Tima Burtona, jsou dokonalým dokreslením bizarnosti světa Trollfest.
Je dobré, jak je to bláznivé. Je bláznivé, že to je dobré… Tohle není hudba pro masy a to je dobře. Že se podaří pobrat aktuální desku Trollfest, na které kapela zašla ve své šílenosti ještě o ždibec dál, než u ní bývá zvykem, se zaručit nedá. Ale když přijdete na chuť jejich střeleným nápadům, dobrá nálada je zaručená. A když k tomu budete mít v ruce i dostatečně naplněný žejdlík, je vysoce pravděpodobné, že při živém vystoupení norských potrhlíků vás snadno strhne křepčící dav.
|