Všimli jste si toho, že finští epičtí vypravěči Battlelore už jedenáct let nevydali žádné album? Když v roce 2011 vyšlo poněkud vlažné „Doombound“ a kapela vyhlásila odpočinek na dobu neurčitou, začala se nenápadně ztrácet ze zřetele i z paměti. Oživení z letargie zhruba v polovině pauzy bylo poměrně krátkodeché, a i když se kapela tvářila, že je stále při životě, spíš to vypadalo, že je otázkou času, kdy se nad Battlelore voda definitivně uzavře. Až do chvíle, než kapela představila své sedmé album „The Return Of The Shadow“, na němž se opět nepokrytě hlásí ke své závislosti na panu Tolkienovi. Album ukázalo, že Battlelore na scéně prostě chybí. Důvody jsou dva – jejich bohatá a přitom nevtíravá muzika s dobrými melodiemi, silnou atmosférou, výpravností a ideálně vyváženým mužským a ženským vokálem má svoje nesporné kouzlo. A druhý je ještě důležitější – Battlelore natočili své nejlepší dílo.
Srovnání s minulostí se nabízí i přes letitou pauzu – kapela pokračuje v té samé sestavě, v jaké natočila na začátku minulé dekády svou dosud poslední položku (statisticky by mohla dokonce zanedlouho dosáhnout na dvě desetiletí společného muzicírování), během odpočinku zjevně nastřádala dostatek nápadů a nechala svoji kreativitu příjemně vybouchnout. Spojení jemných kláves a nijak dravě kousajících kytar je maximálně harmonická, technické bicí a vláčnější rytmus umožnují pohrávat si s atmosférou, a mezi vokalisty to skvěle jiskří – hlas Tommiho Mykännena působí v nenásilném chropotu ohromně přirozeně, a když jej pročistí, skvěle souzní s jemným projevem Kaisy Joukhi. Ať už tahle dvojice sází na kontrast anebo náladovou symbiózu, ideálně jí to ladí. Úvodní důraznější „Minas Morgul“ ještě úplně neprozradí, v jak silné formě se kapela nachází, byť je zjevné, že ze svého kouzla pranic neztratila. Postupné narůstání atmosféry dosáhne vrcholu ve vzdušně laskavé a příjemně houpající „Homecoming“, ve které je mazlivý Kaisin hlas doslova k sežrání, aby následná zasněná pocitovka „Elvenking“ s parádní melodií a geniálně nenápadným, hypnoticky zvonivým kytarovým motivem nabídla náladu, která zároveň hladí i mrazí a kterou z hlavy nevyženete. Na stejně vysokou úroveň se Battlelore elegantně vyšplhají v doomem načichlé drásavé romantice „Shadow Of The East“, ostatní skladby však nejsou kdovíjak pozadu.
Jediný problém, se kterým se Battlelore trochu perou, je fakt, že v rozsáhlejších skladbách (zpravidla se bavíme už o hranici jen těsně nad pět minut) jim občas malinko dochází dech. Nabízí se i otázka, jestli by nahrávce neprospěla bombastičtější produkce, ale ani proti poměrně decentnímu kabátu nemůžu (a nechci) říct ani popel. Interesantně působí i zařazení náladově trochu odlišné trojice skladeb, dokumentujících předrozpadovou formu kapely. Soudě dle melancholické „Avathar“, v jejímž vokálním dialogu je ohromná síla, i v naléhavě dobrodružném a vypjatě zhrublém dynamickém finále „Isenmouthe“, tvůrčí plamen v Battlelore neuhasl ani v pro kapelu zřejmě nejnáročnějším období.
Comeback jako hrom, nad kterým staří fanoušci nadšeně zatleskají, a o náboru nových bych vůbec nepochyboval. Možná se Battlelore ze scény vytratili docela nenápadně, ale o to povedenější je jejich návrat.
|
