Pokud by platilo, že máte-li za sebou velký a pestrý příběh, odvahu a originalitu, stanete se také super úspěšnou kapelou, museli by se američtí Virgin Steele bez debat hřát na výsluní metalového Olympu. Objevit v jejich rozsáhlé diskografii řadu skutečně silných počinů vůbec není otázka nějakého usilovného hledání, prsty jedné ruky by na jejich spočítání stačit nemusely. Stejně tak se však dá narazit na alba špatná a zbytečná, což by se dalo pochopit na začátku kariéry u dosud nerozkoukané a nevyprofilované kapely, ale Virgin Steele během téměř čtyř desítek let své kariéry opsali kruh a na posledních deskách se jim podařilo zbořit prakticky všechno, co dlouhá léta stavěli. Jako by se fakt, že se Virgin Steele po metalovém grálu opakovaně natahovali, ale nikdy na něj nedosáhli, odrazil v tom, že tahle parta vyzkouší cokoliv, aby se o ní mluvilo. Jako by zpěvák David DeFeis měl potřebu si neustále poměřovat ego s Joeym De Maiem z Manowar, k nimž bývali Virgin Steele často přirovnáváni. A přitom několikrát chybělo tak málo, až bych si troufl tvrdit, že pro úspěch kapela udělala maximum (někdy možná až zbytečně moc) a byla období, kdy to bylo jen o špetce štěstí. Které, soudě podle posledních počinů, na Virgin Steele vyplázlo jazyk…
Nejdůležitějším hybatelem, který za Virgin Steele stojí, je zpěvák a klávesista David DeFeis, o němž bude ještě mnohokrát řeč. I z toho důvodu je vhodné z počátku více pozornosti věnovat kytaristovi Jacku Starrovi, který na vzniku Virgin Steele měl lví podíl. Historie kapely se začala psát v roce 1981, když se Jack Starr (který již o tři roky později dal přednost kariéře pod svým vlastním jménem, občas obohaceným přídomkem Burning Starr a své působení ve Virgin Steele připomněl i pozdějším založením krátkodechého projektu, pojmenovaného podle druhého alba kapely) dal dohromady s bubeníkem Joeym Ayvazianem. Na chvíli je doplnil baskytarista Kelly Nickels, jenž později budoval své jméno u L.A. Guns. Najít ideálního zpěváka se ukázalo jako docela slušný ořech, na angažování Davida DeFeise, který se už záhy měl stát hlavním nositelem jména Virgin Steele, bylo potřeba vyzkoušet víc než čtyřicet křiklounů. S Davidem do kapely přišel i basák Joe O´Reilly a kapela mohla vyrazit do studia vytvořit svou eponymní prvotinu. Ta vznikla velmi rychle, což se odráží i na až garážovém zvuku, a odhalila hned několik věcí. Hlasivky Davida De Feise jsou velice pružný a nespoutaný nástroj, byť na debutové desce jsou jeho falzetové výlety spíš o otravném hledání sebe samotného, než o přesvědčivém zpěvu. Starr dokáže z kytary vytvořit hodně dominantní element. Kapela úplně přesně neví, kterou cestou se vydat a kdovíjakého množství zajímavých nápadů zatím nemá na skladě zrovna přebytek.
Album „Virgin Steele“ je jednak poplatné době svého vzniku, jednak v rámci hledání vlastní identity jen velmi vzdáleně odpovídá autorské formě a matrici, zapadající do pozdější autocharakteristiky barbarsko-romantického heavy metalu s využitím piána a orchestrací. Deska působí skromně, syrově a obyčejně, většina písní je nápadově docela chudá a naivní, celkové provedení je hodně neučesané. Virgin Steele toho neměli zatím moc co nabídnout. Dokonce ani skladba „Children Of The Storm“, jež se ocitla na kompilaci „U.S. Metal“ (to je okamžik, u kterého Štěstěna Virgin Steele líbala na plné pecky), a u níž se David DeFeis zaklínal požehnáním od Metalliky, která ji měla označit za velmi inspirativní, nevyklouzne z neuspořádaně živelné formy, a pokud má nějaký pilíř, o nějž se může opřít, je to kytarová práce Jacka Starra. Úvodní přímočará „Danger Zone“ také naznačuje slibný potenciál a v podstatě ji strhává jen DeFeisův afektovaný zpěv, jenže Virgin Steele se tak křečovitě drží jedné nálady, že se slibný nástup rychle rozmělní. Pozdější reedice alba, která přinesla dosud nevydané skladby i pár remasterů starších skladeb odhalila, že zdravý základ se u trochu lascivní „American Girl“ najít dal, jako pecka mezi oči na reedici působí dramatická pianovka „Lothloryen“, která se měla ztratit a na původní nahrávku se nedostala, i když její zařazení bylo v plánu. Na reedici ji kapela dost drsně vrazila doprostřed alba, se kterým vůbec nekoresponduje, ale faktem zůstává, že pokud jste k Virgin Steele přičichli poprvé až v pozdějších letech, skladba podobného ražení vám na nedospělém debutu musela zatraceně chybět. V ní je jasný zárodek toho, jaké chutě se De Feisovi honily hlavou.
První album Virgin Steele lze celkem snadno odbýt konstatováním, že tohle je naprosto ukázková puberta. Samá ruka, samá noha, a kapela pořádně ani neví, co sama se sebou. Pokud jste se s kapelou seznámili nejdříve u alba „Noble Savage“, bude pro vás cesta do hlubší historie Virgin Steele patrně dost trnitá. Retrospektivním pohledem lze říct, že nevýrazný debut lze kapele celkem snadno odpustit, i když pochybuji, že se najde větší množství příznivců, které by se k „Virgin Steele I“ nějak systematicky vracelo. Paradoxem však zůstává varování, že bude i hůř.
|
