Řečtí White Tower svým názvem jednak chtějí demonstrovat sounáležitost se svým rodným městem, neboť Bílá věž je jednou z dominant Soluně, jednak jím i mohou naznačovat fakt, že jejich hudba velice intenzivně čerpá z historického zdroje. Případné pořadatele, kteří by White Tower přizvali na svoji hudební veselici, bych chtěl požádat o to, aby v první řadě zkontrolovali dopravní prostředek, kterým řecká pětice přicestuje, jestli nějak nesouvisí s přesuny v čase, a pak bych navrhoval důkladně zkontrolovat doklady muzikantů, zda náhodou z některého jména nepůjde přesmyčkou či jiným způsobem vytvořit jméno, související s legendární sestavou Accept z osmdesátých let. White Tower zcela nepokrytě ve svých písních plnými hrstmi nabírají ze studny solingenských úderníků. Dělají to tak intenzivně, že jejich debut reflektuje tehdejší dobu víc, než dnešní Accept nebo U.D.O.
I když v minulosti kapela jako své vzory kromě Accept uváděla i Overkill a Exciter, album „White Tower“ mluví jednoznačně. V cestě White Tower hledejte jedinou inspirační brázdu - jasně čitelné řízné riffy, typická melodika, občasné nezaměnitelné sbory i odlitek z Dirkschneiderovy pily v hrdle téměř klonu Gaga Karapetiana. Je jen na vás, jestli desku budete považovat za naprostou vykrádačku, dobře odvedenou poctu vynikající fazóně osmdesátkových Accept, či přetransformování vlastních hudebních vizí a chutí do podoby, související s dávným vzorem, každý z pohledu je možný. Není problém si představit, že by se některé skladby mohly v osmdesátkách na albu Accept objevit, byť pecky typu „Fast As A Shark“, Restless And Wild“, „Princess Of The Dawn“, „Balls To The Walls“, „London Leatherboys“, „Metal Heart“, či „Screaming For A Love Bite“ na albu nehledejte. Na druhou stranu, u „I Rule The Midnight“, „Runaway Rebel“, či „(Find A Way) To Rock“ není problém si představit, že kdyby tyto položky zazněly již v jiskřivých osmdesátkách, mohly by se snadno zaříznout pod kůži. Pravda, hra na to, který totožný riff, melodii, či náladu jste už ochutnali u Accept nebere konce, čtyřicetiminutovka mezi zdmi White Tower i díky tomu uplyne celkem lehce, ale jedno lze kapele přiznat beze zbytku – iluze osmdesátek (i díky zvuku a obalu desky) je dokonalá.
Solidní revival, který se snaží do jasně daného základu vložit aspoň špetku svého já. Podle mě tudy cesta nevede, ale při pohledu na plakáty letních akcí, na nichž není nouze o hudební prostituci a plagiátory, veřejně přiznávající své přisátí ke struku úspěšnějších kolegů, je nakonec dobře, že White Tower si do litru mateřského mléka cákli i menšího panáka z vlastní palírny.
|
