Levoboček kapely Sabaton se vydal vstříc nové životní etapě. Pokud si někdo myslel, že to bez zpěváka Nilse Patrika Johanssona nepůjde, bude se možná při poslechu alba „Invaders“ za svoji malomyslnost kát. Nový frontman Kelly Sundown Carpenter je totiž plnohodnotnou náhradou, jež výrazově navazuje na svého předchůdce, a zároveň na něj dává v pohodě zapomenout. Sestava je tedy zase v plné síle, zbraně jsou odjištěny a další powermetalová bitva může začít!
Při zmínce o sestavě je nutné zmínit druhého novice, kterým je kytarista Thobbe Englung, jenž se ve své kariéře objevil či objevuje v různých spolcích. A jedním z nich byl, ehm, Sabaton. Pokud je snahou dvojice zakladatelů Civil War, kteří se etablovali právě z této kapely, postupně přetáhnout celou sestavu Sabaton na svoji stranu, začíná se jim dařit. V takovém případě bych se ale přimlouval za to, aby ignorovali zpěváka Joakima Brodéna. Američan Kelly Carpenter je daleko zajímavější a z Mullbackovo/Mÿhrova spolku činí lepší powermetalové těleso. Ano, lepší nežli Sabaton.
Mně osobně se alespoň nestalo, abych některé album známějších Švédů doposlouchal do konce. S novinkou Civil War takový problém nemám. Pokud trochu váhám při poslechu úvodní položky „Oblivion“, a to z důvodu ultra-obligátních orientálních motivů, pak mě severský kvintet brzy přesvědčí o svých kvalitách. Je pravda, že se i v dalších skladbách objeví prvky, které nedokládají přímou autorskou integritu. Jenom v první polovině nahrávky uslyšíme mix soft-progu, synťákových vírů nebo epických orchestrací, které byly objeveny už na třetím albu Nightwish. Jenže v případě Švédů to jde z nějakého důvodu dohromady. Oním důvodem je hudební agilnost a především chytlavost vokální oblasti. Nejde přitom pouze o hlavního zpěváka, velmi důležitou součástí produkce Civil War jsou vícehlasy, můžeme klidně napsat sbory. Ty jsou Kellymu rovnocenným partnerem, vokální dominance je tím značně umocněna a člověk je stržen, i kdyby nechtěl.
Úvod alba zabírá právě díky tomu a zmíněné mimožánrové vsuvky jsou pouhým doplňkem k velkolepému powermetalově-vokálnímu představení (vyjma kusu „Heart Of Darkness“, kde už to pánové se stylovými eskapádami trochu přehnali a skladba se jim rozpadla pod rukama). Spolehlivě funguje balada „Andersonville“ (název pravděpodobně souvisí s tradičními válečnými tématy, texty ale nejsou důvodem, proč bych tuto kapelu poslouchal), a celkem zabírá i song „Carry On“, jehož obsah se sice podbízí moderním powermetalovým trendům, ale jelikož jde o námluvy dočasné, opět se nic vážného neděje. Poté se navíc album nadechne k silné finální gradaci.
Závěrečná pětice songů znamená odhodlanější přístup k žánrovým tradicím a jejich okázalosti, včetně mohutných sborů à la Avantasia („Slaughterhouse 5“), bryskního speed metalu („Battle Of Life“), hitové chytlavosti („Soldiers and Kings“, „Warrior Soul“) či neodolatelné heavyrockové svěžesti à la Dio (staronová verze „Custer´s Last Stand“). Naléhavost kapely se v těchto momentech stává ještě přitažlivější a dokazuje, že současná sestava má formu na poražení obrovského množství subžánrových souputníků.
|
