Že se první album Virgin Steele kdovíjak moc nepovedlo? Možná z pohledu vnímání kapely pozdější optikou, kterou dorostla do výpravnosti, opulentnosti i daleko větší preciznosti. O tom, že si na začátku osmdesátých let nespoutaná muzika své příznivce našla, svědčí zhodnocení raketového startu kapely slovy Davida DeFeise : „Vydali jsme si album sami, na vlastní náklady. Vylisovali jsme pět tisíc kusů, rychle je vyprodali, vylisovali dalších pět tisíc, a než se to prodalo, měli jsme smlouvu s Music For Nations…“ A tak se v tomhle hektickém období Virgin Steele jen o pár měsíců později hrnuli znovu do studia, v němž prakticky všechno dostalo méně živelnou a podstatně přesvědčivější formu (snad s výjimkou podobně naivního coveru), než jakou přinesla debutová deska. I když do nejpřesvědčivější fáze a vyprofilování vlastní osobitosti ještěpořád velký kus chyběl, pokrok, jaký Virgin Steele během tak krátkého období učinili, svědčil o tom, že si kapela začala dělat jasno ve svém směřování.
Stoprocentní jistota, kterou nebylo nutné kdovíjak vylepšovat, byla Starrova kytara. Její syrové riffy a zemitější výraz působí jako protiváha vůči DeFeisovým vzletnějším náladám, a byť silnější nápady začaly přicházet od DeFeise, na „Guardians Of The Flame“ je autorská kooperace a zjevně odlišný přístup obou hlavních kohoutů v dobré symbióze. Výrazu Virgin Steele hodně pomohl fakt, že DeFeis ukrotil expresivnost svého vokálu, a ačkoliv nezanevřel na živočišný projev, byly jeho afektované výkřiky využity natolik smysluplně, aby nepůsobily samoúčelně, ale pomáhaly atmosféře skladeb. Zlepšila se přehlednost a sevřenost písní, vyrostla melodika a chytlavost, jasné obrysy dostal sklon k dramatičnosti a schopnost vygradovat skladbu, významnější roli začaly hrát DeFeisovy klapky, kladné body Virgin Steele mohli začít sbírat i za upravenější zvuk.
Pokud chcete hledat budoucí podobu kapely, začněte u „The Redeemer“. Její pulsující tempo, plíživě toxická kytara, naléhavý zpěv, dobře stupňovaná atmosféra, agresivní instrumentální pasáž i jedovaté klávesy jednoznačně vyprávějí o tom, že místo předchozí živelnosti se začíná daleko důmyslněji pracovat s celkovou kompozicí. Že se u Virgin Steele odehrála malá revoluce vstříc větší písničkovosti, prozradí už šlapavá úvodní „Don`t Say Goodbye (Tonight)“ s chytlavou melodií, v níž hlasová ekvilibristika začíná dostávat smysl a finální proplétání vokálů má v sobě ohromnou energii. A závěrečná semi-balada „A Cry In The Night“ s piánem a emotivním zpěvem ukazuje, že i hra s pocity začíná mít u Virgin Steele své místo. To, že DeFeis ještě úplně nezastínil Jacka Starra ve tvůrčím procesu, spíš než album samotné deklaruje o pár měsíců později vydané EP „Wait For The Night“ s našlapanou přímočarou úderkou „Go Down Fighting“ a o něco více odlehčenou titulní skladbou.
Jenže to byla labutí píseň Jacka Starra. Těžko říct, co bylo nejzásadnějším důvodem k tomuto kroku, ale kořeny odlišného vnímání vlastní tvorby jsou na „Guardians Of The Flame“ poměrně zjevné. Že vztah ústřední dvojice při rozchodu byl také poměrně zvláštní, může naznačovat skutečnost, že velmi pozorné ucho by hlas Davida DeFeise sice mohlo zaslechnout mezi vokalisty na prvním sólovém albu Jack Starra „Out Of Darkness“, které vyšlo v roce následujícícm po rozchodu, ale do bookletu desky se už jeho jméno nedostalo. DeFeis však Starrova odchodu želet nemusel. Jednak se plně otevřela cesta k jeho hudebním vizím a jednak poměrně brzy našel nového parťáka, který byl zjevně naladěn na stejnou notu a stal se na dlouhá léta pro Davida ideální oporou v budování další cesty Virgin Steele.
|
