Odpověď na otázku, jaký byl ve Virgin Steele život bez Jacka Starra, je obsažena v úvodu povídání, které David DeFeis sepsal pro reedici alba „Noble Savage“ – …je to extrémně důležité album v historii Virgin Steele. Bylo to nejucelenější, nejkvalitnější, nejlépe napsané a provedené album, které jsme do té doby udělali“ . Tím že se jednalo o o teprve třetí položku v diskografii a zásluhou toho, že předchozí dva počiny zrovna vysokou laťku nenasadily, nemusel by dosah tohoto sdělení (byť je stoprocentně pravdivý) být kdovíjak zásadní, nicméně je nutné albu „Noble Savage“ přiznat velmi důležitý rozměr. Virgin Steele na něm našli svoji vlastní cestu. A i když ji na desce ještě stoprocentně nedodržují, díky čemuž je i „Noble Savage“ přece jen trochu rozkolísaná nahrávka, tady se rodilo spojení epické výpravnosti, klasických vlivů, metalového důrazu a teatrálnosti, na kterém kapela v následujících letech stavěla a jež velice intenzivně rozvíjela.
Stejně jako u předchozí etapy by bylo možné v první řadě rozebírat DeFeisovu zálibu ve vyprávění košatých příběhů, jeho velmi kladný vztah k piánu, odevzdanost muzice a vlastní vizi, ale stejně jako u zdůraznění vlivu Jacka Starra, je třeba zviditelnit novou posilu v řadách Virgin Steele. Edward Pursino, jenž se v kapele nově chopil kytary, na kterou intenzivně cvičil už od svých sedmi let, měl své hudební chutě nastavené podobně jako DeFeis. I přes to, že jej to táhlo k tvrdší muzice, do té doby největší úspěch sklízel díky interpetaci Bachových skladeb a studium klasické kytary bylo v jeho přístupu znát. A co bylo nejzásadnější, David DeFeis našel parťáka, který (svým způsobem troch v pozadí) po jeho boku dokázal táhnout tuhle loď dlouhá léta, měl by být členem kapely i v dnešních dnech (pomiňme fakt, že celková situace Virgin Steele je jemně řečeno trochu nejasná) a při hledání vlastního výrazu kapely přispěl nezanedbatelenou porcí autorského umu.
Vytáhneme-li z alba „Noble Savage“ nejsilnější položky, je Edward Pursino spolupodepsán jen pod jednou z nich, jenže právě úvodní kopanec desky, skladba „We Rule The Night“, která se ukázala být houževnatou trvalkou živého plalistu Virgin Steele, převálcovala cokoliv z éry spojené s Jackem Starrem. Výborný riiff, výborná melodie, strhující heroická atmosféra, do hlavy se zařezávající stadionový slogan a stoprocentně přesvědčivý David DeFeis jsou devizy, na kterých Virgin Steele mohli budovat svoje monumentální hudební katedrály. Další nejvýraznější položky, majestátností prodýchnutá „Thy Kingdom Come“, titulní „Noble Savage“, v níž se Virgin Steele pustí do rozsáhlejšího dramatického vyprávění, vytáhnou velmi silnou melodii, nechají výrazněji prosadit klávesy a ideálně vygradovanou skladbu protáhnou emotivní instrumentální pasáží, a pompézní finále „The Angel Of Light“ jsou čistě DeFeisovou prací, a dokazují, že David svůj talent dokázal konečnězformovat do ideální podoby. Plně funkční je i bojovka „Fight Tooth And Nail“, která jasně odhalí, že nálady Manowar nejsou a nebudou Virgin Steele cizí, do celkového mohutnícího kontextu příliš nezapadá nasládlý cajdáček „Don`t Close Your Eyes“ a rockovka „Rock Me“, které trochu snižují kvalitu desky.
Vyplatí se sáhnout po reedici alba z roku 2011, na níž Virgin Steele doplnili několik dosud nevydaných skladeb a živé varianty již zveřejněných písní. Jednak jde o ukázku toho, že kapela měla v roce 1985 skutečně nabito, a kdyby nevydané skladby dokázala na album natlačit, žádnou škodu by nenapáchala, živé verze zveřejněných skladeb zase deklaraují, jak vydatně aranžérsky a producentsky DeFeisovci od minulé desky studiově povyrostli. Následná cesta do Evropy Virgin Steele svedla dohromady nejen s Black Sabbath, ale také s kým jiným, než s Manowar. Na konci roku 1985 si Virgin Steele mohli spokojeně mnout ruce, že se jim podařilo najít osobitost a vymanit se z šedivého davu.
|
