Těžko říct, jestli je pro Tungsten výhodou minulost jejich nejviditelnějšího člena. Máte-li v sestavě bubeníka, který mlátil do škopků u Hammerfall, Stratovarius, Yngwieho Malmsteena, či Manowar, tahle jména vyvolávají celkem jednoznačné asociace. Jenže rodinný podnik Tungsten, v němž tatík Anders Johansson muzicíruje se svými dvěma vlastními synátory a společnost jim dělá křikloun Mike Andersson, je zjevně spolkem hlav otevřených, kterým řada hudebních žánrů není cizí. A tak na prvních dvou albech nebyla nouze kromě power metalu a hard rocku o folk metalové prvky, elektroniku či o rozdováděný trance metal.
Proto ani moc nepřekvapí, když vám na novinovém albu „Bliss“ s úvodní „In The Center“ Tungsten nekompromisně napálí jednu na čelist. Postupně z agresivně studeného industriálu sjedou do melodického refrénu, ale že kapela ukovala své nejtvrdší momenty, je jasné od samotného začátku. Následná lidovkou vonící a díky tomu zcela kontrastní „Dreamers“ se vzdušným zpěvem najede na romantičtější a uvolněnější notu, a již podchycení fanoušci dostanou naději, že Tungsten svou tvář nemění nijak radikálně, že jen přidávají další barvu na svou paletu. Lehké pošilhávání po Rammstein v „March Along“, které Tungsten zcela přirozeně prolnou svou vlastní melodiku, stejně jako středověkou zasněností a melodickou nadýchaností vonící „Heart Of Rust“, do které Tungsten pustí hodně vyhrocenou vokální linku, potvrdí, že hra s kontrasty je hlavním elementem, na který Tungsten v současnosti hodně sází. „Come This Way“ je dalším příkladem toho, jak přírodně Tungsten míchají klasický power metal ve volnějším tempu s modernou, v tomto případě reprezentovanou zvuky jak ze starého Atari. Na oblíbené pirátské vlně s hymnickým refrénem se kapela sveze v „On The Sea“, v těžkotonážní titulce, prošpikované jedovatou elektronikou, znovu atmosféra zhoustne…
Připadá vám, že takhle pestrá směs nemůže držet pohromadě? Možná není album „Bliss“ vstřebatelné na první dobrou tak, abyste se plně s kapelou sžili, ale fakt, že ve zbývajících čtyřech skladbách už se Tungsten drží osvědčených kolejí, trochu uhladí hrany dosavadních protikladů a „Bliss“ lze celkem bez obtíží označit za nejambicióznější dílo Tungsten, jehož dramaturgie postupně začíná dávat smysl. Ostatně, vydáte-li během čtyř let tři desky, je na místě nesekat je jako Baťa cvičky podle jednoho mustru. Titul alba („Blaho“) nelze brát úplně doslova, ale že se Tungsten i třetí deska spolehlivě povedla, není pochyb.
|
