„One Nation, One Kingdom, One Child Survives…“
I když to mohlo vypadat, že s příchodem Edwarda Pursina a s vydáním alba „Noble Savage“ chytají Virgin Steele nejen jasnější směr, ale čerstvý a silný vítr do plachet, pro dalších pár let se jim cesta zase poněkud zašmodrchala. Důvodů k tomu bylo dost a těžko říct, co k tomu přispělo hlavní měrou.
Členové kapely zbytečně tříštili síly, když u firmy Cobra Records, jež se starala o desku „Noble Savage“, vydali v utajení pod pseudonymy a názvem Exorcist album „Nightmare Theatre“, pod názvem Original Sin vypomáhali DeFeisově sestře s albem „Sin Will Find You Out“, z něhož část skladeb později využili i pro potřeby Virgin Steele, a spolupracovali i na albu „Stay Ugly“, vydaném kapelou Piledriver. Ve fungování jejich domovské kapely také nebylo všechno růžové, baskytarista Joe O´Reilly byl sice ještě uváděn jako člen kapely, ale o jeho party při nahrávání nového alba se dělili (údajně kvůli Joeově nemoci) nejen David DeFeis a Edward Pursino, o některé se postaral i Rob DeMartino, který měl O´Reillyho v řadách Virgin Steele později nahradit. Virgin Steele neudělali terno ani s novým labelem, o albu „Age Of Consent“ se DeFeis vyjadřoval jako o desce, která když vyšla v reedici, tak ji fanoušci považovali za nové album, neboť o původní emisi pořádně ani nevěděli. A v neposlední řadě svou roli mohl sehrát i fakt, že díky stylovému tápaní vznikla opět rozháraná nahrávka se silným rockovým akcentem.
Hodně kontroverzní krok udělal David DeFeis při reedicích alba „Age Of Consent“ – přiházením playlistu a doplněním jiných skladeb docela intenzivně znásilnil dávného ducha nahrávky. Ale pokud akceptujete tenhle tah, není se co divit, že jako úvodní sklada byla použita „The Burning Of Rome (Cry For Pompeii)“, která na originálu otvírala druhou stranu desky. Tohle je přesně ten barbarsko-romantický styl, který Virgin Steele později dovedou k dokonalosti. Od úvodního švihnutí mečem, přes velmi důležité klávesy a jasně útočný riff se rodí přímočaré drama s výbornou melodií a parádním DeFeisovým projevem, vrcholícím v ideálně vygadovaném silném refrénu, na který navazuje ůžasná instrumentální pasáž. Parádně našlápnutá hymnická věc, která patří k tomu nejlepšímu, co kdy z dílny Virgin Steele vypadlo. Podobně fungovalo i „Lion In Winter“ s klokotavou rytmikou, a „On The Wings Of The Night“, v originále otvírák, který naznačil, jak důležitou roli budou v budocnu hrát klávesy a výpravnost. Patrná je i typická melodika, která je trochu zkrocená rockovějším výrazem a poměrně syrovým zvukovým zpracováním. Možná je trochu s podivem, že se na desku dostal jalový cover „Stay On Top“ od Uriah Heep (to bude patrně tím rockovějším laděním alba), či uvolněná „Seventeen“, která má sice švih, ale do portfolia kapely ne a ne zapadnout. Tohle bolí zejména s ohledem na skutečnost, že Virgin Steele měli v záloze dodatečně představenou živočišně dravou vypalovačku „Let It Roar“, či výbornou atmosférickou baladu „Perfect Mansion (Mountains Of The Sun)“ s manowarskou příchutí, která nabídne daleko víc děje a emocí, než na albu zařazená příjemně plačtivá „Cry Forever“.
Virgin Steele touhle deskou trochu připomínají krok, který o dva roky dřív udělali Savatage s deskou „Fight For The Rock“ a jejich tápání je vedlo do slepé ulice. „Age Of Consent“ není špatné album, jen díky nekonzistentnosti, slabším momentům a především určitou ztrátou orientace se dostali na scestí. Následná pětiletá studiová pauza v období, kdy to na světové scéně tak intenzivně bouřilo, jasně vypovídá o tom, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let Virgin Steele propásli ideální dobu pro svůj růst.
|
