„Znovu jsem se setkal se Zdeňkem Rytířem a on povídal, že by se mnou chtěl udělat desku,“ vzpomínal Janda na konec sedmdesátých let. „Něco jako příběh. Ucelenou desku, žádný písničky, prostě novej projekt, takovej, jaký ve světě tehdy letěly.“ Setkání Jandy s Rytířem byl prvotní impulz pro vytvoření desky, která se měla stát přelomovým dílem v dějinách Olympicu. „On chtěl vytvořit Atlantidu, ale to se mi nějak nezdálo. Za pár dnů jsem měl od bráchy mýho spolužáka z gymplu elaborát o životním prostředí v Československu a hned jsem s ním běžel za Rytířem. On na to kouknul, zasnil se a říká… Jo, to by šlo. Měli jsme najednou devět ekologických témat, které Rytíř zarámoval do návštěvy mimozemšťanů. To bylo teda něco,“ vyprávěl začátek příběhu alba „Prázdniny na Zemi“ Janda. Práce na něm jej pohltila. Jako kdyby jej polila živá voda, jako kdyby najednou v sobě našel sílu vzdorovat Hejdukovi, zavřel se na své chalupě a v létě 1978, v čase kdy vyšlo album „Marathón“, vytvořil celý koncept budoucí desky Olympicu.
Přestože kapela na koncertech stále propagovala „Marathón“, Janda už myslel na věci budoucí a věděl, že Olympic se ocitl v bodu zlomu, po kterém pro popové popěvky nebude příliš místa. Hejduk byl odsunut pouze do pozice bubeníka, bylo nutné uznat, že na konci sedmdesátých let jeho několik staré skladby natolik zestárly, že je nebylo možné transformovat do nové tváře kapely. Došlo k třenicím, Hejduk si postavil hlavu s tím, že nové věci nebude hrát, dokud mu je Janda nepředloží v notách, ale přece jen v kapele vydržel, i když se už nikdy nedalo mluvit o tom, že by byl druhým frontmanem. V době natáčení „Prázdnin na Zemi“ tuto funkci definitivně převzal pouze Janda. V dubnu 1979 byla deska hotová. Zatím však putovala na Supraphon, odkud líným krokem odešla do výroby a kvůli nekonečně dlouhým termínům v Loděnicích se objevila až v roce 1980. I když celý koncept byl starý dva roky, deska působila velmi svěže a katapultovala Olympic na druhý vrchol popularity.
S „Prázdninami na Zemi“ lze zapomenout na všechno, co do té doby kapela vytvořila, i když za sebou měla velice úspěšné beatlesovské období alba „Želva“, kdy byla velmi populární, měla za sebou i psychedelii „Ptáka Rosomáka“, a také rozporuplná, po umělecké stránce spíše hladová sedmdesátá léta. S „Prázdninami na Zemi“ se představila jako úplně jiná formace. Nebylo místo pro jednoduché hity minulosti. Janda celou desku zabalil do progrockového hávu, v němž byla dominantní jeho tvrdá kytara a Berkovy vesmírně pojaté klávesy. Kdeže další „Želva“, „Dej mi víc své lásky“ nebo „Taky jsem se narodil bos“. Tomu všemu jsou „Prázdniny na Zemi“ velice vzdáleny. Citují se zde vlivy velikánů Yes, Procol Harum, Pink Floyd, King Crimson, opatřené patřičně hardrockovým soundem Deep Purple či Black Sabbath. Skladby staví na složitém základu, je opuštěn model „sloka – refrén, sloka – refrén“, objevuje se hodně rytmických zvratů (ty ukazují, že Hejduk byl dobrý bubeník, jen lapen do sítí jiné hudby), meziher, technických vyhrávek, ve kterých nejvíce exceloval Janda, ale velký kus práce odvedl i Miroslav Berka, pro něhož „Prázdniny na Zemi“ zůstaly dílem, přes které se už nikdy nedokázal dostat.
Album představuje ucelený koncept, který uvádí futuristicky znějící „Přílet“, postupně se přetavující v tvrdou rockovou „Kraj, odkud odletěli ptáci“, Olympic zní chmurně, jako kdyby absorboval vlivy Black Sabbath a temné chvilky Pink Floyd, a narouboval je na svůj klasický výraz. S ním „Prázdniny na Zemi“ spojuje typický Jandův hlas a zvuk jeho kytary, který se stal mnohem vycizelovanějším a dospělejším než kdy předtím. „Prázdniny na Zemi“ ukázaly, že Janda je hráčem, který (snad kromě Stanislava Kubeše) neměl v Československu konkurenci a jeho styl se mohl směle rovnat zahraničním vzorům. Sóla, riffy a vyhrávky prostupují celé album a dělají z desky mistrovský kousek, v němž si dokonale sedlo úplně všechno. Od úvodní myšlenky, neveselého ekologického konceptu (jak by dnes padl do noty všem moderním ekoteroristům?), přes výborné Rytířovy texty, až po hudební složku, která se vším plně koresponduje a vytváří zásadní dílo tuzemského rocku.
Není to hitová deska. Nenajdeme na ní ani jednu skladbu z těch, které se objevují na pravidelně vydávaných kompilacích, ale když porovnáte letité hity ať už z doby před „Prázdninami“, tak z časů po nich, je jasné, že z uměleckého hlediska skladby z "Prázdnin na Zemi" ční nad drtivou většinou z nich. Ať už je to skvělá „Co všechno se tu může stát (Voda)“, v níž až fyzicky cítíte zurčení vodních pramenů, pádivá hardrockovka s mírným přesahem ke space rocku „Nechoď dál (Město)“, hypnotická „Strom“ s čarokrásnými kytarovými sóly nebo ostrá (skoro až heavymetalová) „Vzdálenosti“, pořád máte pocit, že se při poslechu dotýkáte něčeho výjimečného. Nevadí ani nejslabší položka „Rezervace motýlů“, která může jako jediná koketovat s rozvernější a popovější stránkou, ale oproti skladbám z minulých dvou (či tří) desek je i tato balzámem na uši. Deska „Prázdniny na Zemi“ vrátila Olympic do hry způsobem, ve který fanoušci ani nedoufali. Jandova parta byla na vrcholu sil, deska mazala všechno špatné, v čem se Olympic plácali celá sedmdesátá léta a skvěle přenášela kapelu do nových časů.
Měl to být teprve začátek, Janda s Rytířem plánovali „Prázdniny na Zemi“ jako první díl trilogie, která se začínala rodit. I v tomto projektu má tato deska výsadní postavení, protože kapelu ukázala v mnohem sofistikovanějším světle a vrátila jí status československé hudební jedničky. Hlavou uznale pokyvovaly zástupy rockerů, fanoušků, pamatujících „Želvu“ a „Ptáka Rosomáka“, ale i komerčnějšího posluchačstva. Noví příznivci se jen hrnuli a kapela vypravila na propagaci desky opulentní, kosmicky situovanou scénu, která neměla v Československu obdoby. „Prázdniny“ vyšly i v anglické verzi pod názvem „Holidays On Earth“, což kapele otevřelo cestu k zahraničním koncertům. Po mizérii předchozích let to bylo konečně něco, co si jak Janda, tak především fanoušci zasloužili…
|
