Když byl koncem roku 2019 zveřejněný program osmnáctého ročníku Masters Of Rock, vše nasvědčovalo tomu, že se organizátoři pořádně plácli přes kapsu. Nadupaný line-up v čele s třemi hvězdnými jmény budil velká očekávání. Jenomže pak přišel covid a vše bylo rázem jinak. Neustálé přesouvání termínu se soupiskou vystupujících kapel pořádně zamíchalo, a i když se dva ze tří původně slíbených headlinerů podařilo v programu udržet, co se sestavy vystupujících týče byl ve finále letošní ročník jeden z nejchudších. To se výrazně promítlo na večerním programu, který v předchozích letech končil vždy okolo druhé hodiny ranní, zatímco letos byla večerka (s výjimkou čtvrtka) už o půlnoci. Zmíněná skutečnost neměla žádný vliv na návštěvnost, protože stejně jako v posledních ročnících bylo vyprodáno. Mé postřehy se budou týkat jen několika vybraných kapel, protože běžný smrtelník u takto rozsáhlého festivalu zkrátka nemůže stihnout všechno.
Čtvrtek:
Do areálu jsem dorazil na závěr vystoupení znovuvzkříšeného Citronu. Kapela to po smrti Radima Pařízka nezabalila a stále jede dál. Roli kapelníka na sebe vzal Pařízkův syn Radim mladší, který v ní působí jako baskytarista. I když současná sestava nemá s nejúspěšnější érou Citronu společného vůbec nic, mělo jejich vystoupení celkem grády. Láďa Křížek zpíval poměrně slušně (rozhodně lépe než jsme byli v předcovidových letech zvyklí), nešetřilo se pyrotechnikou a nechybělo ani pár hostů, kteří nejzářivější éru kapely mohli úspěšně připomenout. Vystoupení kapela klasicky ukončila peckou "Ocelové město".
O příjemné překvapení se postarali Lordi. Kapela se změnila k nepoznání. Ne že by nějak výrazně změnila příšerácké kostýmy, změna přišla po stránce hudební. Možná za to mohla nedávná změna na postu kytaristy a baskytaristy, nebo jen snaha kapely posunout se dál, ale Lordi zněli jinak, než jak jsme byli léta zvyklí. Jejich vystoupení bylo mnohem dospělejší, celkově živější a především se opíralo o křišťálově čistý zvuk, což je u finských příšerek věc takřka nevídaná. Kapela zněla svěže, spíše hard rockově než heavy metalově a každý nástroj byl krásně čitelný. Svůj podíl na tom měl i nový kytarista Kone, jehož styl se od Amenovy hry výrazně liší. Kapela úplně rezignovala na rádoby vtipné hororové scénky a podobné blbosti, a díky tomu stihla zahrát více skladeb. Mr. Lordi překvapil velkým množstvím nových frází v českém jazyce. Set Finové poskládali především ze skladeb z debutu "Get Heavy", který letos slaví dvacet let od vydání, ale došlo i na nesmrtelné fláky "Hard Rock Hallelujah" nebo "Would You Love a Monsterman?".
Ani letošnímu ročníků Masterů nechyběla vedlejší stage, na které prostor dostávaly méně známé, především tuzemské formace. Pódium bylo přesunuto do zadní části areálu. Krátce po desáté večerní vystoupili olomoučtí Perseus. Ti sebou přivezli čerstvou desku „Mor“, které podřídili set list, což byla trošku škoda, protože se nedostalo na spoustu jejich klasických hitů, na něž publikum očividně čekalo.
Mezitím na Ronnie James Dio Stage zahajovali své vystoupení Heaven Shall Burn. Němečtí vyznavači melodeathu dostali vskutku prominentní čas a dokázali ho maximálně využít. Kapela předvedla skvělou show, nešetřilo se pyrotechnikou a pod pódiem bylo pořádně horko.
O závěr čtvrtečního večera se postarala Sepultura, která do Vizovic přijela bez kytaristy Andrease Kissera, ten se z důvodu úmrtí v rodině z turné omluvil. V sestavě ho obstojně nahradil Jean Patton. U Sepultury se prakticky opakoval scénář z minulého vizovického vystoupení. Novější tvorba se dočkala minimálního diváckého ohlasu, ale jakmile kapela vytáhla něco z desek „Chaos A.D.“ nebo „Roots“, bylo okamžitě veseleji. Zejména závěr v podobě „Refuse/Resist“, „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“ byl naprosto famózní.
Pátek:
Páteční program byl vyloženě slabší. Navíc si s námi nehezky pohrávalo počasí. Už od rána vydatně pršelo a odpolední předpověď se měnila snad každou minutou. Na vedlejší pódium krátce před půl šestou nakráčeli Rimortis. Nový zpěvák Jaromír Bartoš bohužel nebyl naživo tak přesvědčivý, jak ho známe z desky „Věčnost živlů“. Kompenzoval to alespoň neustálým hecováním publika a v podstatě se ujal role mluvčího kapely, tedy pozice, která ještě donedávna patřila kapelníkovi Vaškovi Mrzenovi. V set listu mimo nových skladeb nechyběly léty prověřené hity, přičemž se šlágrem „Rimortis II“ vypomohla zpěvačka Viktorie Surmová (Surma, Rosa Nocturna). Na závěr si kapela trochu překvapivě nechala skladbu „Peklo, co říká si svět“.
K vrcholům pátečního programu patřilo vystoupení stále populárnějších Finů Beast In Black. Z počátku kapela bojovala se zvukem (ten chvílemi dokonce vypadl úplně), ale poté co to zvukaři dali dohromady, zažili Vizovice skvělý, energií napěchovaný koncert. Pětice muzikantů vsadila na krátké úderné skladby v diskotékovém rytmu a to se ukázalo jako zaručený recept na přízeň festivalového publika.
|
