„Prázdniny na Zemi“ znamenaly pro Olympic nový začátek. Kapela hodila za hlavu tvorbu ze sedmdesátých let, v níž koketovala s normalizačním popem, a i když hardrockový aspekt z její tvorby nezmizel, byl spíše skryt za tendencemi, které prosazoval zejména bubeník Petr Hejduk. Ten s „Prázdninami na Zemi“ definitivně přepustil skladatelské otěže Petru Jandovi, ovšem to byl začátek jeho konce u kapely. Hejdukovy skladby byly Jandou a basistou Milanem Broumem odmítané a na začátku osmdesátých let už Hejduk spřádal plány na novou kapelu. Zatím to bylo v zárodku, ale ostatním členům Olympicu se začal odcizovat. „Prázdniny na Zemi“, ač byly umělecky naprosto na výši a vyčnívaly nad vším, co do té doby Olympic udělal, nevygenerovaly žádný velký hit a proto kapela ještě téhož roku vydala singly „Osmý den“, „Jasná zpráva“ a „Vlak, co nikde nestaví“, které se nesly v mnohem písničkovějším duchu a krásně doplňovaly trochu nepřístupně tvářící se „Prázdniny na Zemi“.
„Zájem o Olympic byl enormní. Mohli jsme hrát kolikrát jsme chtěli a už jsme měli připravenou „Ulici“," zmínil Petr Janda. Na „Prázdninách na Zemi“ pracovala kapela de facto od roku 1978, přípravy „Ulice“ probíhaly snadněji. Bylo to dané i tím, že Janda nemusel hledat vhodný koncept a bylo rozhodnuto, že se částečně bude navazovat na „Prázdniny na Zemi“, přestože ekologická témata nahradily otázky mezilidských vztahů, téma, které má mnohem širší spektrum uchopení a nevyžaduje tolik práce s různými, zejména temnějšími náladami. Přestože se „Ulice“ od „Prázdnin na Zemi“ částečně vzdaluje, je od začátku byla chápána jako součást zamýšlené trilogie koncepčních alb, které spojuje velké, ač rozdílné téma. Mimozemšťani byli vyměněni za obyčejné smrtelníky, přírodní problémy za běžné denní starosti. Díky tomu je album čitelnější, prozářenější, hitové věci kapela umístila přímo na desku a nenechala si je pro singly.
„Ulici“ ovlivnil obrovský úspěch hitových balad „Osmý den“ a „Jasná zpráva“, proto kapela jako na největší lákadlo vsadila na podobně laděnou věc „Okno mé lásky“. Ta by na „Prázdninách“ působila poněkud rušivě a bourala by trochu odlidštěný koncept, ale na „Ulici“ zapadla velice hladce. Její zařazení dokladuje pestrost alba, kapela částečně stále ještě vycházela z progresivního rocku, potemnělé atmosféry ve stylu Pink Floyd a tvrdých hardrockových kytar, ale už do materiálu začala vpouštět svou typickou písničkářskou polohu, kterou uzpůsobila dle požadavku začátku osmdesátých let. Nevykazovala takové ovlivnění The Beatles jako v začátcích diskografie, vystříhala se kabaretních kousků z dob spolupráce s Jiřím Kornem a nedopustila ani neslané, nemastné Hejdukovy věci. Na rozdíl od sedmdesátých let se dívala, co se děje za hranicemi, kde se móda velkých alb (jako byly „Prázdniny na Zemi“) vytrácela a nastupovala generace mladých muzikantů, kteří sázeli jak na hitovost, tak i energické a tvrdé vyznění.
Na to Olympic nejlépe odpovídá dvěma největšími hity, baladou „Okno mé lásky“ a rychlou „Já“, ve které Janda shrnul svoje ovlivnění punkovou revoltou a nastupující Novou vlnou britského heavy metalu, která měla v příštích letech ještě mnohem více poznamenat tvorbu Olympicu. Obě skladby se staly velkými hity a pronikly i do vysílání Československé televize a Československého rozhlasu, přestože po umělecké stránce je dokáží zastínit jiné kompozice. Nejzásadnější pro celý koncept je titulní „Ulice“, objevující se na třech místech. Všem třem dílům dominují opakující se zásadní momenty a chmurná atmosféra, díky které se kapela nejvíce z celé desky blíží „Prázdninám na Zemi“. S těmi je cítit spojitost i v progresivní a temné „Černé mši za nukleárního Boha“, v „Paní Nostalgie“, ale i v členité „Úspěšný mladý muž“, v níž kapela do poněkud složité sloky nasazuje snadno zapamatovatelný úderný refrén.
„Ulice“ znamenala pro Olympic další triumf a přestože se v různých anketách (zejména ve Zlatém slavíkovi) prala o první místo nejoblíbenější kapely s Katapultem, bylo jasné, že Jandova parta má v rámci tuzemské hudby výsadní postavení. Úspěch „Ulice“ to podtrhl, přestože se nejedná o tak sevřenou, ucelenou a překvapivou nahrávku jako „Prázdniny na Zemi“. Oproti nim se na „Ulici“ objevují slabší místa (poněkud nevýrazné skladby „Tváře slov“, „Každý den“ i „Paní Nostalgie), ovšem i ta splňují přísná měřítka kvality. I přes drobné výhrady lze „Ulici“ brát jako výtečné dílo, které k Olympicu přilákalo zase o něco více příznivců. Kapela plně chápala své výsadní postavení a druhou šanci, odstartovanou „Prázdninami“, plně využila. Na cesty vyjela s novou scénou, která v podmínkách československé normalizace byla takřka průkopnická, kapela sázela i na vizuální efekt, vesmírně laděné pódium vystřídaly obří balony známé z obalu „Ulice“. Bylo nasnadě, že koncerty šňůry byly vyprodané. „Kdybychom hráli každý den, ani tak bychom trh plně neuspokojili. „Ulice“ jela jako blázen,“ řekl k začátku osmdesátých let Janda.
Nejpamátnější vystoupení se uskutečnilo 26. dubna 1982 v pražské Lucerně u příležitosti dvacetiletého výročí kapely. Z něho vznikla velmi ceněná živá deska „Olympic v Lucerně“, což je s debutem Katapultu nejzásadnější koncertní album tehdejší rockové scény. Kapela na něm servíruje zejména průřez „Prázdninami na Zemi“ a „Ulicí“, včetně singlových hitů a dokumentuje, že se nachází na vrcholu sil. Problémy, které se uvnitř Olympicu vyskytovaly, se ještě dařilo dobře skrývat. Nešlo jen o prohlubující se umělecké rozdíly mezi Jandou a Hejdukem, přičemž Hejduk už volil defenzivnější a de facto rezignovaný přístup, ale začalo se ukazovat, že Černého Petra by si mohl vytáhnout klávesista Miroslav "Béda" Berka, v podstatě poslední zakládající člen z dob tehdejší Karkulky. „Béda byl skvělý rokenrolový pianista, který neměl konkurenci, ale doba postoupila a on přestával stíhat. Moderní postupy a progresivní plochy mu dělaly obrovské problémy. Začínal tušit, že tohle by ho mohlo stát členství v kapele,“ sdělil k rašícímu problému Janda. Ale Olympic byl na vrcholu, takže se ještě ledacos dalo přehlédnout…
|
