Sledovat vývoj Virgin Steele je jako jízda na hodně divoké (a občas ne úplně dokonalé) horské dráze. Byť nikdy nebylo (a není) úplně jisté, co Davida DeFeise osloví a kam to jeho hudbu nasměruje, už na raných nahrávkách bylo zřejmé, že to, co tak pateticky Virgin Steele nazvali barbarský romantismus, je pro hudební cítění DeFeisovy party zcela zásadní element. Výpravnost, koncepčnost, syrovost, střet možná až protichůdných elementů, z něhož vychází metalově přímočarý výraz, šťavnatě zjemněný romantickou pompézností. Po rozpačitě přijatém a poměrně zvláštním albu „Life Among The Ruins“, jemuž určité kouzlo rozhodně upřít nelze, dali David DeFeis a Ed Pursino hlavy dohromady a stanovili si jasný cíl. „Pojďme se ponořit hlouběji do epického světa a vymyslet něco, co plně zachytí majestátnost a zuřivost, které tvoří to, o čem Virgin Steele jsou…“, charakterizoval toto období principál DeFeis, a dodal: „začali jsme psát a psát a psát…“
To sice ještě není zárukou úspěchu, o čemž svědčí především poslední studiový zápis Virgin Steele, ale na přelomu let 1993 a 1994 líbala múza ústřední dvojici velice intenzivně, a tahle činnost ji měla ještě pár následujících let hodně bavit. Informace o tom, z kolika skladeb Virgin Steele vybírali materiál pro duo alb „The Marriage Of Heaven And Hell“ se poměrně rozcházejí. Ovšem fakt, že oba dva díly bouřlivého sňatku, vydané v období dvanácti měsíců, jsou rozprostřeny na ploše delší než jedna hodina a mluvit o jakémkoliv hluchém místě není vůbec na místě, k tomu ještě zbylo dost položek na doplnění reedic starších alb o čerstvé bonusy, svědčí o tom, v jakém plodném období se Virgin Steele nacházeli.
Jako nosné téma pro „The Marriage Of Heaven And Hell Part 1“ si Virgin Steele vybrali odlišnosti a kontrasty lidských povah, což je charakterizováno i častými zvraty a proměnami v průběhu jednotlivých skladeb, přičemž vsadili na nepřeplácanou majestátnost a bombastičnost bez přehnané okázalosti. Svět „The Marriage Of Heaven And Hell“ je svým způsobem velmi přehledný a náladově dokonale sevřený, přesto plně obsáhnout jeho barevnost a proměnlivost je poměrně obtížné. Tvrdit, že mnohé prozradí úvodní „I Will Come For You“ je zavádějící, protože jde jen o střípek bohatého vesmíru, který před sebou Virgin Steele tímto albem odkryli.
Ale košatost skladby, startující na dramaticky propojeném masivním riffu a plíživém vokálu, prosvětleném říznutím kytary s ohromně chytlavým motivem, následné melodické skluzavce, v níž je patrné, jak DeFeis hlasově vyzrál a svým dokonale dokáže podtrhnout narůstající napětí, z něhož Virgin Steele vyklouznou do romanticky nasládlého a až zranitelného sóla, aby vzápětí zase zhrubli, šlápli na plyn a směřovali do strhující gradace… To, že dramatičnost se stává jedním z hlavních hybatelů tvorby Virgin Steele dýchá z každé skladby, což je ohromující zejména v krátké piánové instrumentálce „Warrior´s Lament“, která odstartuje asi nejsilnější blok alba (konstatovat to po ohromně silné první polovině desky je docela odvážné…). Zemitě plíživá „Trail Of Tears“ s hypnoticky jednoduše riffující kytarou, rozvíjející se v kontextu alba do až pozitivního motivu (který drží u země DeFeisův syrový hlas) a finální nevtíravě rozjímavé pasáže, ultra dramatická rychlá ofenziva „The Raven Song“ s radikálními zvraty, a následný zlom do přístupně výpravné, jemnější „Forever Will I Roam“ s akustickou kytarou jsou ideálním potvrzením toho, že svět Virgin Steele ztratil jakékoliv omezující hranice, přitom se všechno podařilo udržet v uvěřitelných, snadno vstřebatelných a přitažlivých kolejí bez jakéhokoliv zaváhání. V závěru zařazená a do celkového vyznění dokonale zapadající skladba „Life Among The Ruins“ jako by chtěla fanoušky popíchnout, uklidnit a ujistit, že stejnojmenné minulé album je definitivně zapomenuto a Virgin Steele najednou vědí, kudy jít dál.
Díky „The Marriage Of Heaven And Hell Part One“ zapůsobili Virgin Steele téměř jako zjevení. Byl konec hledání sebe sama - výborná Pursinova kytara, její dokonalá symbióza se zpravidla romanticky znějícím pianem, sugestivní DeFeisův hlas, silné melodie a nepolevující dramatičnost, ideálně syrový zvuk, to tvořilo přesvědčivý celek, díky kterému to vypadalo, že kapela chytla životní formu.
|
