„Vždy jsem byla fanouškem thrash metalu. Ráda bych zněla jako James Hetfield, ale nezním. V průběhu let mě oslovil nu-metal a power metal, líbí se mi Pink.“ Kromě Metallicy a Pink jako své další vzory uvádí Halestorm, Linkin Park a Joan Jett, hraje a zpívá pod přezdívkou Nikki Pink se svým manželem Mariusem Danielsenem (který nejchutnější ovoce sklízel ve své trilogii Legend Of Valley Doom) v heavy/power partě Darkest Sin, společně se podílejí i na projektu Ana - Metal For Charity…, a teď se pustila Anniken Rasmussen do sólového alba „Climb Out Of Hell“. Pokud jste z předchozích řádků dostatečně zvědaví na to, jak její deska zní, v první řadě škrtněte veškeré pojmy, které tu zazněly (i přes to, že skladba „Keep The Light“ je poctou zesnulému Chesteru Benningtonovi). Anniken nabízí příjemnou, byť nijak zásadní, zpěvnou a převážně poměrně klidnou rockovku, postavenou na jejím hlase a šikovných kytarových sólech hostujících muzikantů.
Prakticky na celém albu se Anniken snaží hrát hru na rockového andílka s ďáblem v těle. Úvodní potemnělá „Spotlight“ s velmi dramatickým a napínavým úvodem se projasní ve vzdušném refrénu, do titulní svěží rockovky propašuje skočný drive, čímž představí polohu, ve které její velmi sympatický a občas (pří)jemně přibroušený hlásek má svou nejsilnější parketu. Jenže tuhle svěží náladu trochu tlumí decentní baladická poloha. Anniken se do ní pustí ve třetině skladeb a jde o poměrně neškodné, jemné cajdáčky (asociace na jednoduchosti, na nichž se u barové kapely v tanečních vyučovaly kroky slow dance, je poměrně silná) se slušnými melodiemi a popově mainstreamovými tendencemi, vrcholící v jakési pseudo-vánoční náladě skladby „Star“. Nejde však o nic tragického, živočišnější pozitivce „Just Walk“ s chytlavým refrénem, či přímočaré šlapavce „No Name“ nedá velký problém poměrně rychle vrátit albu solidní rockový spád. To nejpovedenější, co Anniken na „Climb Out Of Hell“ nabídne, postaví v závěru všechno na hlavu – dramaticky jedovatá, sytá a masivní „Amplified“ má ohromnou sílu a z dosavadního obsahu jednoznačně vyčnívá. Z andílka Anniken je rázem smyslně ostrá femme fatale, chropot Brandona Bordmana by nebyl nezbytně nutný, ale celkové atmosféře přidává zajímavý rozměr, kterou zdůrazňuje i vyhrocená instrumentální pasáž.
Anniken proplouvá mezi pestrými odstíny své hudby bez jakékoliv strojenosti a nabízí v podstatě velmi přístupnou desku pro široké masy, z níž si svého favorita velmi snadno vybere jakýkoliv příznivec rockové muziky. Tím, že je deska poměrně krátká, nezačnou se všechny příchutě mezi sebou navzájem tlouct, takže album drží pohromadě. A bez uzardění přiznávám, že kdyby se Anniken zbavila potřeby dostat do své muziky andělsky jemný aspekt a vsadila čistě na dravost a agresivitu, asi bych jí zobal z ruky.
|
