Trilogie skončila a Petr Janda přemýšlel, kam se cesty Olympicu budou ubírat dále. Jak přiznává, nebyl ze situace, která v kapele panovala, příliš nadšený, s basistou Milanem Broumem sice tvořili výborný kytarový tandem, ovšem Olympic začínaly paralyzovat jak spory s bubeníkem Petrem Hejdukem, tak i stále slabší výkony klávesisty Miroslava Berky. „Béda byl vždycky spořivej typ. Na šňůrách s námi nechodil do restaurací a jedl nějaký blafy po bufetech, aby ušetřil,“ řekl k Berkovi Janda. „Začal ale sázet na koňské dostihy, dostal se do nějaké party pražských skořápkářů a to ho semlelo.“ Berka se pramálo zajímal o dění v kapele, přestože se podle slov blízkých lidí bál vyhazovu. Povahově se začal měnit, což nemohlo uniknout ani méně všímavému jedinci. „Už to nebyl ten starý Béda, s kterým jsme to všechno dávali dohromady,“ zmínil Janda. Ale vyhodit ho z Olympicu? To se nikomu nechtělo, na rozdíl od kýženého rozchodu s Hejdukem, který se sám k odchodu neměl.
Začátkem roku 1985 vypravil Olympic do studia a Janda se dušoval, že to bude poslední deska, na které s Hejdukem bude dělat. V tvůrčím procesu mu nenechal ani notu a stal se výhradním autorem veškerého hudebního materiálu pro nové album, které dostalo název podle populárního lepidla „Kanagom“. To mělo Olympic představit v trochu odlišné poloze, než byla tři alba trilogie, mělo znamenat návrat k jednoduššímu vyjádření bez konceptuální souvislosti. S tím souviselo angažmá nového textaře Pavla Vrby, který pracoval jinak než Zdeněk Rytíř, jeho styl trochu více přímý a jednodušší na pochopení. Taková je i deska „Kanagom“, která představuje předvoj před tím, co Olympic tvořili v druhé polovině osmdesátých let. K Hejdukově nechuti se Janda rozhodl pro větší příklon k hardrockovému znění, v němž dominovala jeho kytara, která nezapře v jistých pasážích silné ovlivnění zvukem amerických ZZ Top.
„Kanagom“ je písničková deska, pošilhávající po tvrdém rockovém znění. Je návratem ke kořenům, základ alba vždy tvořily jednotlivé skladby, ale oproti prvotním albům, ať už je to „Želva“, „Pták Rosomák“ nebo „Jedeme, jedeme“, představuje soudobý (na polovinu osmdesátých let) zvuk, v němž své místo měly syntezátory, pro které se Olympic nadchnul na minulém díle „Laboratoř“, ale nejdůraznější měla být kytara. A také vcelku silné skladby, které ze spolupráce Jandy a Vrby vzešly. Většina z nich má hitové ambice, které si berou v případě úvodní dvojice „Kanagom“ a „Tůdle-nůdle“ inspiraci z toho, co se v polovině osmdesátých let dělo na zámořské rockové scéně. Tam odkazuje i největší hit desky „Jako za mlada“, skladba, která v repertoáru Olympicu přežila do dnešních dnů. Ta by dosáhla kýženého hardrockového a tvrdšího zvuku ve chvíli, kdy by Berkovy klávesy nebyly kladeny na roveň Jandově kytaře, což dnes (stejně jako u jiných věcí z alba nebo i z „Laboratoře“) působí už přežitým dojmem.
Nejlépe v tomto ohledu vyjdou všechny tři balady „Jen sám“, „Žárlíš“ a „Co je vůbec v nás“, které dokázaly zubu času odolat více než svižné skladby. Zejména „Co je vůbec v nás“ je jeden z baladických vrcholů Olympicu, i přes dýchavičnější Jandův zpěv ve vypjatých polohách představuje skladba krásně nostalgicky laděnou věc. Jedná se o jakýsi utajený typ v olympicovské diskografii, protože se dá říct, že je kvalitnějším kouskem než protežované, podobně laděné „Osmý den“, „Jasná zpráva“ nebo „Okno mé lásky“. Kapela s ní slavila úspěch, neboť vyhrála na soutěži Bratislavská lyra, ovšem postupem let propadla docela nespravedlivě sítem času. Ostatně jako celá deska, která je dnes citována jen díky „Jako za mlada“, přestože se na ní dají najít i jiné velmi zdařilé skladby. Od úvodní dvojice, přes svižné kousky „Minus a plus“ a „Je to děj“ až po tři zmíněné balady, vždy narazíte na dobrou kompozici, které přes úsporné a trochu odfláknuté Hejdukovy bicí dominuje silná instrumentace, zejména v kytarové práci.
Jenže „Kanagom“ znamenala konec sestavy kapely, jakou fanoušci znali předchozích deset let. V září 1985 přišel Petr Hejduk s vlastní skladbou „Hej pane diskžokej“, kterou chtěl nahrát na další album Olympicu. „Pouštěl mi ji před koncertem na velkej aparát v sále, ale já to nechtěl,“ uvedl Janda ke skladbě, která se stala posledním jablkem sváru. „Silně se zakabonil, ještě jednou se na mě podíval před suitou svých kamarádů techniků. Jestli prej to tedy budeme hrát… A pak dal výpověď. Myslím, že jsme si včetně jeho všichni oddechli.“ „Hej pane diskžokej“ se okamžitě stala hitem, i když ne pod hlavičkou Olympicu. Hejduk si založil novou kapelu Balet, pro kterou angažoval tehdejší vycházející hvězdu Ivetu Bartošovou a téměř ihned skladbu, kterou Janda smetl ze stolu (navíc s textem Zdeňka Rytíře), dokázal propašovat do rádia a televize. Poslední koncert s Olympicem Hejduk odehrál 16. prosince 1985 v Lysé nad Labem. „Prožili jsme s ním slavných, ale ne moc příjemných patnáct let,“ uzavřel jeho působení v Olympicu Janda.
Další kariéra obou kohoutů byla značně rozdílná. Janda trval na zvuku, který odstartovala deska „Kanagom“, do něhož nepokrytě pronikaly soudobé vlivy určující trendy v tvrdší hudbě. A Hejduk, jak bylo jeho zbožným přáním už několik let, sběhl definitivně k popu. S Baletem prožil úspěšné tři roky a přestože z kapely odešla Bartošová, kterou nahradila pozdější zpěvačka Tiché dohody Blanka Šrůmová, hitů se podařilo Baletu vygenerovat skoro dvacet. Zlomový se pro kapelu stal výlet do Sovětského svazu v roce 1988, po němž Hejduka opustili takřka všichni členové. Po hořkém konci Baletu bubeník a příležitostný zpěvák svět hudby opustil nadobro, absolvoval zdravotnický kurz a v roce 1990 nastoupil jako řidič a zdravotník k pražské záchrance. Osud mu však vyměřil pouhých pětačtyřicet let života a Petr Hejduk 10. května 1995 podlehl zákeřné rakovině.
|
