Řecká parta Achelous, která před pěti lety vznikla jako one-man projekt hudebního všeuměla Chrise Achelouse a po postupném nabobtání na kvintet vydala před čtyřmi lety debut „Macedonia“, se hlásí o slovo s novým albem „The Icewind Chronicles“. V dnešním globalizovaném světě nikoho nepřekvapí, že se kapela z rozžhavených Atén pustí do vyprávění plného mrazu a ledu. Zeměpisná vzdálenost není v hudebním světě až tak zásadní veličina, nicméně v tomto případě může být dobrou návodnou pomůckou. Do ledové země to mají Achelous daleko, takže čekat autentické závany hudebního severáku je zbytečné, nažhavenost a temperament jižanského národ jsou však natolik ochlazené, že ani na tom Achelous stavět příliš nemohou. A tak jako hlavní složka zůstává epičnost a hrdinská aura, v jejichž užití by se Achelous patrně rádi stali mistry světa. Ale i do toho mají daleko…
V čem nejde Achelous upřít určitou jedinečnost, je námět, ze kterého při tvorbě „The Icewind Chronicles“ vycházeli. Víte o nějaké jiné kapele, která sáhla po sáze „The Icewind Dale“ od amerického spisovatele Salvatoreho? Tady však veškerá originalita končí, zbytek už bude o zavedených klišé a rozmáchlém heroickém patosu, který Achelous využívají v míře větší než velké. Což při nástupu v klenutém, a díky sborovému refrénovému nápěvu až majestátním „Northern Winds“, může působit (a působí) docela přitažlivě, nicméně ve vláčném kytarovém sóle to poněkud ztrácí tah. Ostatně prakticky v každém výraznějším zpomalení na sebe chystají Achelous past, protože do pomalých pasáží se jim nedaří dostat potřebnou atmosféru. Zamrzí to zejména ve chvíli, když přizvou do party zpěvačku Christinu Petrogianni, která mohl vytvářet jiskřivý kontrast k poměrně neotesanému, ale stylově zcela vyhovujícímu hlasu Chrise Kappase, nicméně v nenápadité „Mythrill Hall“, natož pak v závěrečné „Outcast“, v níž v celkové nafouklosti nahrávky zní Christina až nepatřičně subtilně (ani Kapassovo lamentování však není kdovíjak přesvědčivé) se tak neděje, závěrečné skandování v jinak utahané kompozici zní až příliš násilně. Kapele nejvíc sluší, když epické nálady zkoriguje přímočarostí – proto nejlépe funguje adrenalinově našlápnutá „Flames Of War“, v níž pocity jdou stranou a hraje se jednoznačně na sílu, či v kontextu alba až lehce humpolácky obyčejná (a tím příjemná, byť i z ní heroičnost stříká na všechny strany) „The Crystal Shard“. Někde v pozadí těchto skladeb stojí Manowar, ale jak chcete zvládnout ten nejklišovatější epický metal bez jejich školy?
Hra Achelous na ohromení posluchače epičností je docela průhledná a příliš nevychází. Achelous nejsou kdovíjak přesvědčiví vypravěči, nápaditostí v nabubřelých skladbách příliš neplýtvají a bombastické provedení všechno nezachrání. Tenhle severní vítr ,i když občas příjemně zaduje, je ve výsledku příliš vlažný.
|
