Orgie, děvky, chlast a satanské rituály jsou zpět. Po pěti letech se znovu ozval ďábelský řev z rakouského Salzburgu, kde se k životu probrala bestie Belphegor. Dva zapřísáhlí antikristi Helmut a Serpenth nemají v úmyslu nechat věřící na pokoji ani v době, kdy jejich strašení je poněkud okoukané a kdysi čerstvý závan klasického blackmetalového vichru trochu zasmrádl. Belphegor je to zjevně jedno. Kašlou na okolní svět, jsou spokojeni se svou pravdou, které vládne Lucifer a to dávají na vědomí už třicet let. Příští rok už to bude taková doba od chvíle, kdy se na svět podívalo jejich první demo „Bloodbath In Paradise“, na němž Helmut nastavil filozofii a hudební směr. Tím se následující roky řídil a od tohoto přesvědčení neuhnul ani o píď. Chtít po něm nějaký úkrok by bylo docela nesmyslné a nemožné. Belphegor se nemění a pro rouhající se fanoušky zůstávají jistotou i v roce 2022.
Kapela je hluboko zaorána v brázdě pekelného black metalu, spojeného s choromyslným a hnilobným deathem. Plive kolem sebe oheň, dští síru, zaklíná se Satanem a všem jinak smýšlejícím slibuje věčné zatracení. Dnes tuž je to trochu úsměvné... Když to před čtyřiceti lety dělali Venom, Bathory nebo Mercyful Fate, mělo to zcela jiný náboj a dimenzi strachu, stejně jako když něco podobného norští šílenci povýšili na jinou úroveň o dekádu později. Dnes tohle nikoho nevystraší. Belphegor mají štěstí, že jim z pekelného ohně, který před lety zachvátil celou Evropu, něco zbylo. Nejen původní nadšení, ale i obstojná instrumentální zručnost, práce s atmosférou a schopnost napsat dobrý materiál. Léta tuto dovednost pilují a i když nejvěrnější příznivci přísahají hlavně na staré desky „Blutsabbath“ nebo „Lucifer Incestus“, faktem je, že Rakušané nemají ve své dlouhé diskografii žádný z větších prohřešků. A když dnes jen přehrávají známé formulky, pokaždé v trochu obměněném kabátku.
„The Devils“ je rázné a jednoznačné album. Skrz na skrz prokouknutelné, lehce šablonovité, ale pořád dost dobré. Nedočkáme se žádných velkých kytarových fines, mohutných orchestrací ani symfonických vsuvek, na to jsou Belphegor příliš silní klasici a hráči ze staré školy. Jejich hudba je jednoduchá, spoléhající na zatěžkané deathmetalové riffy, chaotická sóla, blackmetalový skřehot a atmosféru pekelných kotlů. Stylově to ukáží v titulní „The Devils“, v níž po skoro dětinsky strašidelném úvodu nasadí nejtypičtější výraz, čímž odzbrojí žánrové fanoušky, v tomto směru není albu co vytknout. Kapela vsadila hlavně na střední tempa, jimiž chce potrhnout působivou náladu. Nejvíce se jí to daří v žalozpěvu „Virtus Asinaria – Prayer“, v němž sáhne k většímu množství chorálů.
Helmut a Serpenth tyto aspekty dávkují na celé ploše alba, zachází s nimi opatrně, místy s nimi až nečekaně šetří a spíše sahají k zemitějšímu projevu. Ten jako kdyby je táhl zpět na začátek kariéry, kdy přece jen více přitápěli pod kotlem. Na „The Devils“ se spoléhají spíše na deathmetalovou složku tvorby a staví více na riffech než na kulometných bicích, které se rozjedou v plné parádě až v předposlední „Ritus Incendium Diabolus“. Nutno podotknout, že řežba hlava nehlava není to, na čem by dnes Belphegor svou tvorbu stavěli a její částečná absence je pro dobro věci.
Rakušané jsou na novince až překvapivě melodičtí (klidní se říct nedá…) a atmosféričtí. „The Devils“ je pořád jejich klasická práce. Kdo si je oblíbil v minulosti, tak zklamán nebude ani tímto dílem, i když vyžaduje trochu jiný přístup než stará alba. Trpělivost do něho vložená se ale dokáže odměnit.
|
