Kapela byla ve slušném zápřahu a po předchozím hektickém roku
přichází s pátým albem nazvaným „Perlenfischer“. Je znát, že pětici muzikantů kolotoč nahrávání a koncertů semkl a z poněkud nejednoznačných počátků se vyklubalo sebevědomé těleso s rozpoznatelným ksichtem. Zároveň proběhlo jednání se západoněmeckým producentem Peterem Schimmelpfennigem, který postupně stále více otevíral dveře nahrávkám kapely na Západ na labelu Pool. Muzikanti na nové desce opět a s větší citlivostí mísí nenápadně různé styly, díky čemu profilují svůj vlastní, nenapodobitelný sound. Proto jakýkoliv pokus vytvořit cover jejich písně s úspornějšími aranžemi v metalovém hávu (třeba Bonfire v „Erinnerung“ ) dopadá většinou tragicky.
Úvodní „Wilde Jahre“ zařezává v neměnném rytmu boogie hard rocku ve stylu Status Quo, výrazný melodický refrén připomíná západoněmecké The Teens. Již následná „Sterne verspäten sich nie“ však naznačuje touhu kapely představit kompozičně i aranžersky náročnější skladby, než na předešlých albech. V téměř osmiminutové písni se několikrát mění tempo i nálady, emotivně a citlivě deklamovaný zpěv střídajících se frontmanů ve slokách pomalu přechází do hard rockových pasáží. V závěru se na ploše několik minut v jednu chvíli prolínají sóla tří kytar najednou i jinak poměrně zdrženlivý baskytarista Harry Jeske vystupuje ze svého stínu! Poetický text nabízí různé výklady, klidně to může být pocta zakázaným Renft. Dvě folk rockové balady uzavírají první stranu - „Spuren der Nacht“ připomíná rukopisem styl Petra Jandy, rozvernější „Wenn Träume sterben“ upozorňuje všechny na potřebu plnit si své sny.
To nejzásadnější se nachází na druhé straně desky.
„Hlubina je svírá jako olověný plášť.
Ale moře volá.
Vaše nože jsou ostré. Ale také ten strach.
Skrývá se pod každým kamenem.
Chtějí jej však přemoci…“
Úryvek textu „Perlenfischer“
Při vyslovení názvu jakékoliv kapely se většině fandů vybaví nějaká ikonická píseň, se kterou si ji identifikují. Vzpomeneme-li maďarskou Omegu, je to pravděpodobně „Gyöngyhajú lány“, u nás známá jako „Dívka s perlami ve vlasech“ v podání Aleše Brichty. V případě Puhdys je to právě zmíněný „Lovec perel“ – pozornost poutá dramatické, až zlověstné syntenzátorové intro, z kterého rozkvétá melancholicky krásná, trochu posmutnělá melodie. Křehká balada o bájných lovcích perel s výraznou, místy chladivou linkou kláves s až art rockovým feelingem patří do zlatého fondu rockové historie a kdokoliv, kdo se s produkcí východoněmeckého souboru nesetkal, by mohl nesmělý kontakt s kapelou navázat tímto songem. Klip zachycuje hudebníky u Baltského moře v žlutých gumových rybářských oblecích na staré rybářské lodi, což poněkud ruší poetiku písně samotné. "Es fällt mir schwer" se vyznačuje hodně pomalým tempem, hard rockeři ocení nedbale úvodní prohrabování ocelově ostrých strun na nezkreslených elektrických kytarách ve slokách a závěrečné dlouhé sólo. Následující tvrdě rockově rozkřípané "Mephisto" překvapí elektronickou space rockovou mezihrou jako od Tangerine Dream. I závěrečná, o něco živější “Sei mir nah“ má v sobě uschovanou dávku posmutnělé nálady.
Nejmelancholičtější album souboru, na kterém sice nechybí hard rockem ovlivněné kousky, ale spíše se prezentuje pomalejšími rockovými baladami s rozličnou atmosférou, promyšlenými aranžemi a ikonickou titulní skladbou. Staršími fanoušky je považované jako nejzásadnější dílo kapely. Na CD je přidán song "Geh dem Wind nicht aus dem Weg", vymykající se z konceptu alba. Jedná se dílo do té doby zveřejněné pouze na výběru „Hallo 1“ z roku 1972. Neskutečný nářez, kde se prolínají inspirace raných Uriah Heep, kraut rocku s psychedelickými prvky – nechybí ani sólo na dudy!
|
