Italské chrliče Ruxt zjevně nezastaví nic, maximálně je takové patálie jako covid či důkladné překopání sestavy trochu zpomalí. Z úvodního tempa, při kterém během prvních třech let existence vydali tři desky, protáhli interval vydávání nových alb na dva roky, takže v letošním roce plní plán vydáním svého pátého zářezu do diskografie. A i když v čele kapely stále stojí ústřední dvojice kytarista Stefano Galleano a basista Steve Vawamas, ti, kteří si ještě před čtyřmi - pěti lety pochutnávali na melodickém hard rocku, asi nebudou stačit valit oči, kam až se v letošním roce Ruxt posunuli. Hudebně i kvalitativně.
V jejich prospěch hovoří fakt, že jde o zkušené muzikanty, takže technicky a hráčsky je samozřejmě vše na potřebné úrovni. Nejvýraznější posila v sestavě, zpěvák Davide Dell`Orto, který kromě působení v power metalových Drakkar má za sebou spolupráci se Stevem Vawamasem v Athlantis, se svým naléhavým a poměrně ostrým hlasem do aktuální hrubé heavy polohy kapely dobře pasuje, takže základ, na kterém Ruxt otevírají svou „pekelnou bránu“, se zdá dostatečně pevný. Vydatně jej však podkopávají dvě věci, které když se vzájemně potkají, může z toho skutečně být peklo. Ruxt veškerou energii zaměřili na to, aby zněli hrubě, temně a syrově, což jim vychází. Jenže už se příliš nestarali o to, aby na desku nahrnuli alespoň pár nápadů, které by měly šanci zůstat v hlavě. A i když se nějaké objeví, kapela zapomněla na okřídlené rčení, že všeho moc škodí – z jedenácti položek se pouze jediná vejde těsně pod pět minut. Pokud prakticky každá skladba vyvolá otázku, jestli to v ní Ruxt nepřehnali se zbytečným natahováním, jaká asi bude odpověď u celého alba, jestliže tento dotaz v průběhu hrací doby zazní jedenáctkrát?
V tomto světle z toho docela paradoxně nejlépe vychází nejdelší suita alba, finální „Viking“. Její výhodou je, že se kapela nesnaží za každou cenu být totálně zarputilá a naléhavá, víc si zásluhou piána pohrává s atmosférou a celkově i s melodií, takže ultra těžký heavy zadek, kterým Ruxt v předchozích položkách ustavičně drhnou o zem, ji netíží, projasněnější kytara zadělá na drama, dlouhatánské sólo není samoúčelné a díky živějšímu tempu skladba chytne příjemnou rockovou přitažlivost. Jaký je to rozdíl proti úvodní titulní skladbě, která by měla nejlépe reprezentovat současnou tvář kapely … Možná chce „Hell`s Gate“ pošilhávat po depresivně valivých plochách v duchu Black Sabbath, jenže její úvodní naléhavost strašně rychle vyprchá a vystřídá ji upracovanost, těžkopádnost, nezáživnost a dřina bez nápadu. Fakt, že takhle zní téměř celá deska, vypovídá o tom, že heavy a syrově kapela chtěla znít, nicméně forma dostala jednoznačně přednost před obsahem.
|
