Před vydáním alba "MMXXII" jsem měl lovosickou partu Steelfaith zafixovanou jako slibnou akvizici, pohybující se v žánru power/speed metal. Po poslechu novinky jsem se ale k šest let starému debutu "Propustka z nebe" musel vrátit, abych zjistil, kde se v původní domněnce stala chyba. Zmíněný hudební styl totiž není hlavním hybatelem druhé fošny, vše má mnohem blíže k melodickému metalu, což je ostatně žánr, kterým se kapela v současnosti oficiálně zaštiťuje. Původně tomu tak ale nebylo, a ačkoli power/speedmetalová kolonka byla lovosickým vždy trochu těsná (jak potvrdil i opětovaný poslech debutu), tentokrát je úhyb stylovým kormidlem ještě zásadnější.
Vše se odvíjí od nejslyšitelnějšího a nejdominantnějšího atributu této kapely, kterým je zpěv Mirky Holemé. Její - bez jakýchkoli pochyb výtečný - projev posouvá hudební výraz automaticky do mainstreamovějších končin, díky čemuž se Steelfaith nemusí bát koncertu ani před jiným, nežli výhradně metalovým publikem. Otázkou může být, nakolik je tato nadžánrová otevřenost výhodou. Někteří můžou v současném výrazu kapely vidět až přílišný ústupek, pro jiné zase budě těch kompromisů málo. Hudba je chvílemi patřičně tvrdá (však se k tomu také kapela zavazuje v samotném názvu), vše se ale pokaždé mění s nástupem Mirčina "popově-vstřícného" zpěvu. Tuhle rovnici si zkrátka musí každý rozklíčovat sám, například při seznání podílu chytlavých melodií, které by na nějakou žabomyší stylovou vyhraněnost daly okamžitě zapomenout (zhruba způsobem, jakým se to daří Pražákům Anacreon).
A právě tady se láme chleba. Jakkoli musím chválit propracovanost jednotlivých písní (důkladné aranžerské přípravy jsou opravdu znát), řemeslné výkony, skvělý zvuk i snahu o žánrový rozptyl (vedle zmíněných stylů zaslechneme třeba i groove), poslech alba ve mně vyloženě nevyvolává potřebu k opakovanému spuštění. Melodií je na albu z logiky věci dostatek, jsou nicméně poplatné jakési hlasové tendenčnosti, mají tedy zemitější a pragmatičtější povahu. Některé zaujmou ve spojitosti s textovou složkou ("hluboko v nás jsme beznadějný, i když jsme silný a sví, hluboko v nás jsme děsivě stejný, a přesto jedinečný"), mírná afektovanost melodických linek (jež je přímo spjata se zpěvem v českém jazyce) se ale při opakovaných posleších stává rušivým elementem.
A tak mnou při hodnocení desky cloumá jisté dilema (což je shodou okolností název nejlepší písně této nahrávky). Album "MMXXII" je vysoce profesionálním zápisem, který dělá čest všem zúčastněným. Problémem může být jeho žánrové neukotvení - každý z potenciálních posluchačů si pravděpodobně najde "svůj kousek dortu", jestli to však naplno uspokojí jeho apetit, zůstává velkou otázkou.
|
