Jaroměřský Brutal Assault se vrátil v plné parádě a větší než kdy předtím. Covidová pauza si během minulých dvou let vyžádala své a když už se zdálo, že si s sebou do propadliště dějin odnese i největší tuzemský svátek extrémní metalové hudby, opak se ukázal pravdou. Organizátoři (stejně jako u řady jiných festivalů) se rozhodli pro rozšíření programu a proto úterní den nabídl plnohodnotnou sestavu kapel a ne jen klasické zahřívací kolo. Brutal Assault se rozšířil na celých pět dnů, což byl skutečně vyčerpávající maratón, vyžadující velké úsilí, a také pěkně provětrávající peněženku, jelikož i zde se projevila vzrůstající inflace a ceny se šplhaly nahoru. Jenže s tím se na takových akcích musí počítat, stejně jako s horkým letním počasím, které letošnímu ročníku dominovalo. Mělo za následek i oblaka prachu, vznášející se nad josefovskou pevností, obzvlášť ve chvílích, kdy se areálem řítily čtyřkolky se zásobováním. Návštěvník velice ocenil aplikaci s pivní mapou, která ukazovala všechny stánky, kde se točí zlatavý mok. Bylo tak možné si vybrat z tradičního Radegasta, ale i některých méně známých značek, například zázvorového piva nebo speciální várky pivovaru Proud, pojmenované Brut Ale. Přestože josefovský areál nabízí řadu zajímavostí - skleněný oltář Lemmy Kilmistera v životní velikosti, postapokalyptický konvoj u Bastion stage, hororové kino a Pit of Doom, sídlo satanistického kultu - nejpodstatnější byla muzika.
První kapelou letošního Brutalu byli japonští Sable Hills, prezentující se výtečnou show při metalcorové smršti. Úlohu otevírací kapely zvládli na výbornou, a i když kotel pod pódiem byl ještě miniaturní, bylo znát, že Japonci vytvořili dobrou atmosféru, přestože místy trochu příliš připomínali australské Parkway Drive. Rozhodně byli zajímavější než němečtí Slope, hrající na vedlejší scéně, jejichž skákavý hardcore punk smíchaný s původní tváří Limp Bizkit působil mírně nepatřičným dojmem. To už se areál plnil, řada lidí přišla jak na americkou thrash/deathovou mlátičku Devourment, tak zejména na vycházející indickou hvězdu Bloodywood. Ta dokázala strhnout diváky na svou stranu a vytvoření moshpitu nebylo náhodné. Spojení nu-metalu a indických lidových nástrojů (dhol, thumbi či flétny) má v obě notnou dávku originality, kam zapadl i zpěvák, jenž ve slokách skladeb dokázal sjet i do rapového mluvozpěvu.
Lákavé finále prvního večera začínalo s pomalu přicházejícím soumrakem, krátce před osmou se objevili dánští zvukoví experimentátoři Vola. I když představovali spíše klidnější složku brutalovského programu, jejich mix alternativního rocku, progresivního metalu a djentu návštěvníci ocenili, stejně jako fakt, že Dánové hráli především věci z oceňovaného alba „Witness“. Nejvíce fanoušků se seběhlo na Avatar, jednu ze zásadních akvizic současného švédského melodeathu. Kdo čekal, že to bude divadlo, zklamán nebyl. Kdo od vystoupení neočekával nic převratného, vlastně také ne. Vše bylo perfektně nazvučené, Avatar měli pravděpodobně nejlepší zvuk prvního dne, světelný park byl odpovídající nejprotěžovanější kapele dne, stejně jako suverénní vystupování frontmana Johannese Eckerströma. Hlubší dojem se ani tak zanechat nepodařilo. Kapela ukázala hlavní slabinu moderního melodického death metalu – svojí silou se nevyrovná tomu, co dříve předváděly staré melodeathové kapely, takže Avatar neměli čím překvapit a svůj set „jen“ odehráli. Ani britští matadoři At The Gates, kteří první den uzavírali, nedokázali překvapit něčím zásadním, ale přece jen jim lze k dobru přičíst fakt, že byli u kořenů stylu, jimž se nezpronevěřili. Zaměřili se hlavně na desku „Slaughter Of The Soul“ z pětadevadesátého, jelikož ještě dojíždí program k pětadvaceti letům od vydání jejich pravděpodobně nejznámější desky, který před dvěma lety překazil covid.
Druhý den jsem do areálu dorazil krátce před koncertem washingtonských rodáků Darkest Hour, kteří se svým death metalem s metalcorovým nádechem platili za jedno z největších překvapení festivalu. Dokázali strhnout naprosto energickým výkonem, hlavně kytarista Mike Schleibaum celý koncert pobíhal po pódiu a nebál se ani vyskočit na zvukovou aparaturu, v podstatě na dosah ruky fanoušků.
Staří thrasheři Heathen přesvědčili o tom, že do starého železa rozhodně nepatří a že jejich současná forma si nic nezadá s nejlepšími léty kapely. Areálem se nesly jejich riffy, které rezonovaly i přírodními tribunami, kde se dosud trochu pohodlní a znavení fanoušci probírali z letargie přívalem thrashmetalové energie. V nasazení nepolevili ani Lorna Shore, jejich komunikace s publikem byla příkladnou ukázkou spojení kapely a fanoušků, kteří znovu rozjeli divoký mosh pit. Drobnou vadou na kráse bylo trochu nešťastné nazvučení zpěvu, což se nespravilo po celou dobu koncertu.
Přišel čas na pauzu, trochu jídla a procházku areálem, při které skvělou atmosféru vytvářely stroje, evokující postapokalyptický konvoj v duchu Mad Maxe. Ale to už z hlavní scény vybízela k účasti na vystoupení současná ukrajinská hvězda Jinjer. Je vidět, že sympatie publika jsou na jejich straně, prostor před pódiem se zcela zaplnil a těsněji bylo i v zadních řadách. Kapela plně využila přicházejícího soumraku, precizní světelnou show doprovodily hitovky „Teacher, Teacher!“ nebo „Vortex“ a diváci jí zobali z ruky. To nejlepší předvedla francouzská avantgardní parta Igorrr. Kdo ji nezná, koukal jako u vytržení na Gautiera Serrea, jenž dominoval svým djským umem, ostatní muzikanti svými nástroji jen dokreslovali výslednou atmosféru. Zdánlivá změť zvuků má svůj přesný řád a Igorrr působili jako dotek něčeho mimozemského. Pro většinu návštěvníků festivalu byli překvapením, podobná hudba je na Brutalu v menšině, ale kladná odezva hovořila o tom, že si i konzervativnější publikum naklonili na svou stranu.
Rozhodně ukázali mnohem více než Cannibal Corpse, kteří předvedli pouze standard, jenž léty doznává určitého opotřebení. Nedokázali zcela zaujmout, jejich vystoupení nemělo žádnou přidanou hodnotu, která by člověka nutila nespustit oči z pódia. Průser to nebyl, ale euforie taky nepřišla. Mnohem lépe se prezentovali blackmetaloví Dark Funeral, jimž hodně pomohla noční atmosféra, díky níž se jejich prezentace jevila ještě démoničtější. Do karet jim nenahrál fakt, že na vedlejším podiu právě představoval svůj projekt Me And That Man předák polských čertů Behemoth Nergal. Řada fanoušků se přesunula tam a Nergal se svou partou se jim odměnil skutečně výtečným vystoupením, country/bluesové ladění bylo vítaným pohlazením po sluchovodech, zmáhaných celý den směsí nejtvrdší hudby. Nergalova hudba byla přesně tím, co chtěl návštěvník po půlnoci slyšet a krásně doprovázela na cestu do stanů...
|
