Přestože první dva dny letošního Brutal Assaultu splnila očekávání vrchovatě, nejvíce lákal čtvrtek. Ten den se měla na jaroměřském pódiu objevit legenda z největších, dánská kultovní parta Mercyful Fate. Spolu se Slayer a Motörhead největší kapela, která se kdy v josefovské pevnosti objevila. Než na pódiu stanul King Diamond, Hank Shermann a jejich družina, čekal návštěvníky zajímavý program. Pro mne začal obstojným vystoupením Godless Truth a Baest. První se prezentovali technickým death metalem, který (snad kvůli energii, která se z pódia valila) nebyl tak nudný, jak tomu u podobně laděných kapel bývá. Druzí se pohybují ve stejném ranku, přestože mu dávají mnohem víc klasického znění, čímž na svou stranu strhli více posluchačů. Ve výsledku byla obě vystupení jen jakási předzvěst toho, že se na pódium dostavila britská parta Onslaught.
Přestože jim byla vyhrazena brzká popolední hodina, zařadil se jejich koncert mezi jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault zažil. Během čtyřiceti minut rozpoutali Britové pravé peklo v roztopeném kotli pod pódiem, které vygradovalo ve skvělé „Strike Fast Strike Hard“. Onslaught ukázali sílu, která nespočívá jen v precizně zahraném thrash metalu, ale také v nadhledu a zkušenostech, kterými se tato parta může chlubit. To,co Onslaught spustili (znovu přišel velice silný mosh pit), dotáhli do konce Butcher Babies. Na ty se šlo zejména za zvědavosti a kvůli shlédnutí dvou velice pohledných zpěvaček, jelikož kapela na studiové bázi nepředvádí nejpreciznější výkony, ale co se týče koncertního provedení, fungovalo vše takřka na sto procent. Atmosféru řádně podpoříla zpěvačka Heidi Shepherd, když přeskočila zábrany a vrhla se přímo do kotle, aniž by přestala byť na chvilku zpívat.
Po krátkem intermezzu na Obscure scéně, kam jsem odskočil na mathcorovou kapelu Pupil Slicer, která nezněla špatně, ale více než smíšené pocity (navíc umocněné podivným převlekem zpěvačky a poněkud chaotickým zvukem) vyvolat nedokázala. To 1914 byli naprosto o něčem jiném. Jejich poslední album „Where Fear And Weapon Meet“ je jedna z nejzajímavějších desek loňského roku, jak hudební náplní, tak i tématem první světové války. A koncert jejich kvality potvrdil. Pódiu vévodil zpěvák Ditmar Kumarberg, která nastoupil celý nabarvený na černo, během vystoupení se neustále poléval vodou, čímž barvu smýval. I zbylí muzikanti zapadli do konceptu světového konfliktu, neboť celý set vydrželi v uniformách z první světové války. Nevadily ani proklamace a výhružky směrem k Rusku (ať už se na současnou situaci díváte z jaké chcete stránky), protože od ukrajinské kapely, navíc tématicky zaměřené na válku, to prostě vezmete.
Na hlavní scénu jsem se vrátil ve chvíli, kdy na značky nastupovali britové Paradise Lost. O jejich koncertech už léta kolují různě zvěsti, které občas mluví o nezúčastněném či nudném výkonu a haprující vokální formě zpěváka Nicka Holmese, ovšem na Brutalu bylo vše v naprostém pořádku. Kapela na začátek nasadila kalibr nejtěžší, úžasnou „Enchantment“ z přelomového alba „Draconian Times“, čímž si okamžitě získala diváky. V dalších minutách oscilovala mezi původní (a vlastně i současnou) gothic/death/doom metalovou tváří a mezi největšími hity z „Draconian Times“ a experimentální desky „One Second“, z níž došlo na dva největší hity – titulní věc a „Say Just Words“. Výborný, energický a svěží koncert.
Své si odpracovali i metalcoroví As I Lay Dying (vlastně dnes už jen zpěvák Tim Lambesis a námezdní hráči) kteří doháněli energií a brutalitou co mohli, ale přece jen byla jejich smůla, že se objevili mezi Paradise Lost a Mercyful Fate, čímž jejich koncert poněkud zanikl. Pak přišel očekávaný zlatý hřeb Brutalu. Objevilo se obří logo dánské legendy. Během pár vteřin opona spadla a ve své kráse se rozzářila celá okultní scéna, na níž zářil obrácený kříž. King Diamond zpíval jako z partesu a kapela sama o sobě, ač dlouhá léta nefunkční, předváděla vysoce profesionální výkon. Zcela vypustila comebackovou éru z devadesátých let a vsadila pouze na první dvě alba „Mellisa“ a „Don t Break The Oath“, podpořené novinkou „The Jackal Of Salzburg“, ale absence „Egypt“ nebo „Nightmare By Thy Name“ byla vyrovnána strhujícím koncertem. Jaký to byl rozdíl, když po Diamondovi a spol. nastoupili na scénu britští Cradle Of Filth… Ti znovu potvrdili velmi rozpačité či spíše negativní pocity z návštěvy na Metalfestu 2019, a proto nebyl důvod při jejich setu dále setrvávat na místě.
Páteční popolední bylo ve znamení dánské thrashové legendy Artillery. Ta předvedla stylově našlápnutý koncert, spolehla se na klasické kusy „By Inheritance“ či „In Thrash We Trust“, které byly základní stěžejním bodem vystoupení. Pro thrashery byly Artillery zážitkem, ovšem jinak bylo cítit, že se do vystoupení vkrádá drobná rutina a v porovnání s Onslaught z předchozího dne vyhrála na body britská parta. Pro zajímavost jsem se šel podívat na domácí kapelu Faüst, která je údajně tvořena zaměstnanci pražského Metalshopu. Zda je to pravda nebo ne je úplně jedno, důležitá byla hudba. Kapela hraje typicky moderní thrash s úklonem ke klasice žánru a vystoupení působí hodně sebevědomě, i přes zjevné mládí členů. Nejvíce se činil frontman, kterému lze jeho práci s publikem věřit na sto procent. Chvilku jsem se ohřál na Obscure Stage při vystoupení britských mathcorových Frontierer, jejich set působil natolik mdle, že nebylo třeba zůstávat déle než tři skladby. Navíc přišlo upozornění, že kapela Comeback Kid si prohodila čas s kultovními thrashery Exhorder a proto byl nejvyšší čas zamířit na hlavní scénu na koncert kanadské party. Melodický hardcore punk byl čirým osvěžením a kapela nasadila sympatický setlist, projela celou dvacetiletou kariéru a nechyběl žádný z milníků. Vedro bylo spalující a bylo třeba na chvíli zamířit do stínu ve společnosti zlatavého moku.
Návrat na Barona Prášila Abbatha byl jistotou. Slunce se schovalo za hradbu pevnosti a bathoryovsky podaný black metal byl o to působivější. Abbath připomněl, že alkoholové eskapády jsou minulostí a doslova sdělil, že „je to ale těžké být střízlivý ve světové zemi piva.“ A hrál skvěle. Koncert rozdělil na dvě poloviny, v první nasadil své sólové věci, kořeněné coververzí „Warriors“ někdejšího projektu I a finále nechal na nesmrtelnou klasiku své někdejší kapely Immortal. Došlo na tutovky „In My Kingdom Cold“, „The Rise Of Darkness“ nebo „All Shall Fall“, čímž Abbath dostal do kolen celý Josefov. I proto jsem vynechal naplánované vystoupení britských blackmetalových věrozvěstů Venom. Abbatha už by Cronos toho dne nepřemohl.
Po čtyřech vyčerpávajících dnech byla sobota ve znamení tažení z posledních sil. Ráno (docela kalné…) jsme se rozhodli opustit Jaroměř už odpoledne, i když večerní program sliboval Die Krupps, Malevolent Creation, Leprous a především Mayhem, vzali jsme zavděk alespoň odpoledním koncertem řezníků Haemorrhage, kteří nepředvedli nic světoborného (to v roce 1997 v Plzni působili jako zjevení, pozn. Pepsi Stone), ale vystoupení mělo šťávu a působilo zábavným dojmem, i když se ve své podstatě jednalo „jen“ o typický, klišovitý grindcore. Svůj půvab měli i následující Unearth, kteří svižným metalcorem dokázali vybičovat poslední síly ze zmožených návštěvníků. Pro mne znamenalo jejich vystoupení tečku za letošním Brutalem. Vracel jsem se vyřízený, ale spokojen až na půdu. Nejen proto, že jsem viděl vystoupení mnoha znamenitých kapel (průměrné se samozřejmě také našly), ale i proto, že Brutal Assault covid přežil a dokázal, že dávno dorostl do festivalu evropské či světové úrovně.
|
