Nebýt alba „Visions Of Eden“, se kterým se Virgin Steele blýskli v roce 2006 (kde ty časy jsou…) bylo by možné označit období příběhů „The House Of Atreus“ jako kulminační bod celé éry DeFeisovy družiny. Dvanáct měsíců od sebe dělilo vydání jeho dvou částí, kapela je prožila bez jakýchkoliv personálních výkyvů v hektické práci. Fakt, že se Virgin Steele tvářili, že vzhledem k hráčským kvalitám Davida DeFeise a Edwarda Pursina není nutné poohlížet se po novém baskytaristovi, neboť o jeho post se společnými silami oba jmenovaní podělí, se na „The House Of Atreus Act II“ odráží v nepřiliš sytém soundu nahrávky. Což není největším problémem alba, které pochoiteně staví na stejném romanticko-barbarském základu jako v prvním díle. Trochu na překážku začíná být délka alba, které Virgin Steele natáhli bezmála na hodinu a půl. Hlavním nedostkem se však ukázala být celková dramaturgie.
Rozdělení alba na dva disky bylo k s ohledem na celkovou stopáž pochopitelné, a možná kdyby se Virgin Steele drželi receptu z minulého dílu tak jako na první polovině „The House Of Atreus Act II“, nechytli by sami sebe do zbytečné pasti. V první části příběhu se kapela drží ideální dynamiky – dlouhé skladby prokládá krátkými vsuvkami a mezihrami, což vytváří až strhující napětí, posílené tím, že jedovatá „Fire Of Ecstasy“ s výbornou melodií a atmosférou, a „The Voice Of Weapon“ se sekaným riffem, divokým zpěvem a výbornými klávesami, patří k jedněm z nejsilnějších kompzic kapely, instrumentálka „Nemesis“ chytá živočišnou výpravnost v duchu Savatage, a syrovější finále „The Powers“ vytváří ideální napětí pro nalákání do závěrečné části příběhu. V tomto světle se dá snadno smířit s tím, že vstup do obou disků v podobě „Wings Of Vengence“, respektive „Flames of Thy Power (From Blood They Rise), nemá zdaleka takovou sílu vtáhnout posluchače do děje, jako tomu bylo na předchozích nahrávkách.
Ještě v jemňounké a postupně smyslně hrubnoucí výpravné piánovce „Arms Of Mercury“ s velice výrazným vkladem Pursinovy kytary se zdá, že Virgin Steele nenásilně šplhají ke svému dalšímu vrcholu. V následné záplavě krátkých motivů však kapela ztratí cestu i tah, a i přes to, že se ještě vrátí k rozsáhlejším kompozicím, ztracenou nit se navázat nepodaří a album končí poměrně rozpačitým a nevýrazným způsobem. Z hlediska udržení dějové linie je to možná přijatelné, z hlediska hudebního je druhý disk náladově roztříštěná vycpávka, jejíž více než desetiminutová, poměrně ospalá finální nálož „Resurrection Day (The Finale)“ má do očekávaného vygradování celého díla nesmírně daleko.
Těžko říct, jestli v závěru alba došla DeFeisovy inspirace a měl potřebu celé velmi plodné období uzavřít zveřejněním i méně povedených motivů. Fakt, že přesně tímto způsobem před čtyřmi lety totálně zahltil své fanoušky nevstřebatelnou kolekcí „ Seven Devils Moonshine“ by tomu odpovídal. Byť to tak v roce 2000 nevypadalo, možná tady se začal rodit začátek aktuálního neradostného stavu u Virgin Steele. S „Visions Of Eden“ se mu Virgin Steele ještě dokázali vzepřít, ale pak už cesta k současnému dnu byla nezastavitelná…
|
