Oslavy první desetiletky kapely Puhdys, vlajkové lodí východoněmeckého rocku, nemohly být zorganizovány velkolepěji. Na největším evropském pódiu v berlínském Friedrichstadtpalastu (kde také jinde, když na dveřích programového ředitele byla přišroubována cedulka se jménem Wofganga Tilgnera, dvorního textaře souboru) byla naplánována 4 - 6. ledna 1979 tři výpravná vystoupení, která byla za velmi krátkou dobu vyprodána. Z výsledné nahrávky sestříhali zvukaři materiál na první živé rockové dvojalbum, natočené v NDR. O tomto záznamu nelze mluvit jinak než v superlativech - úžasná, přímo hmatatelná atmosféra rockového svátku, z které mrazí i po více jak čtyřiceti letech po vydání. Koncert zaznamenaly i televizní kamery a tak se tehdy dostalo i na fanoušky, kteří se na koncert osobně nedostavili. Oficiálně záznam ovšem nikdy nebyl vydán a tak lze dnes dohledat jen pár fragmentů na Youtube, jako je třeba „Ikarus II“, se skvěle zakomponovaným bubenickým sólem Guntera Wosyluse.
Na obrovském úspěchu dvojalba má velký podíl výběr písní. První elpíčko je sestaveno krom přímočaré hardrockové pecky „Sturmvogel“ a adrenalinem nadopovaném rockecu „Tallahassee Lassie“ ze čtyř kompozičně náročnějších skladeb, ve kterých Puhdys umně mísí hard rockové prvky se space rockovými plochami se špetkou psychedelie, která v rockovějším živém aranžmá dostává nový rozměr. Na ikonické „Perlenfischer“ není z piety měněno nic, „Sterne verspäten sich nie“ je ozvláštněna soubojem Meyerových hammondek s oběma kytaristy po vzoru kolegů z Deep Purple. „Ikarus II“ je doplněna rozsáhlou exhibicí G. Wosyluse, pro kterého je živák labutí písní. Jeho odchod byl oficiálně zdůvodněn únavou muzikanta z neustálého zápřahu živého vystupování, v kuloárech probublávají informace o emigrujícím příbuzném, kvůli kterému by Gunter nedostal povolení vycestovat s kapelou do kapitalistické ciziny. V závěrečné „Reise zum Mittelpunkt der Erde“ mrazí z chorálu fandů, kteří v pauze hlasitě doplňují ústřední melodii skladby.
I druhé album obsahuje zajímavé momenty. V úvodní „Wilde Jahre“ se Peter Meyer zapojuje razantně s příčnou flétnou, dojde i na úryvek lidovky. Chvílemi to vypadá, jako na koncertu Jethro Tull. I song „Ikarus“ je rozšířen o boogie hypnotickou jízdu, ve které se perou dvě kytary, k hlasité reakci je vybízeno ke všemu ochotné publikum. Krom medley dvou rokenrolů se může zdát závěr koncertu poněkud komornější a méně vygradovaný. Ke slovu se dostávají čtyři folk rockové hity typu „Alt wie ein Baum“, které má ráda především starší část publika, jež je zná z TV a rádia. Vřelá reakce návštěvníků potvrzuje fakt, že skladby opatřené kvalitními texty přijali i ostatní. To platí i o závěrečném megahitu „Wenn ein Mensch lebt“, který kapelu proslavil na počátku sedmdesátek.
Album vyšlo v roce 1980 u Supraphonu, na obrovský plakát, který byl součástí originálního vydání, se jaksi pozapomnělo. Autorem českého komentáře na obalu je publicista Petr Dorůžka, který s humorem sobě vlastním hodnotil tvorbu kapely: „V nahrávkách Puhdys to sice občas pěkně zaduní a zařinčí, přitom rozeznáme důvěrnou příchuť řízné dechovky. Tyto tradice jsou českému posluchači bližší, než bluesový smutek černochů z amerického venkova“.
Pro mnohé fandy ve východním bloku, nezmlsané americkými černochy, je album „Live“ z roku 1979 ceněnou obdobou párplovských „Made in Japan“ nebo ve stejném roce vydaných „Live Killers“ od Queen. Hlavně pro autentickou atmosféru a skvěle sejmutý zvuk, který je na původním záznamu obdivuhodný.
Časem se objevily různé verze. Nejvydařenější remaster pochází z roku 2009, vydaný firmou Sony, nicméně labužník asi sáhne po verzi z roku 2001 firmy Unionton, na níž sice občas dochází k změně stereobáze, nástroje jsou od sebe více separovány. Je vidět, že i v současné době se o toto album fandové zajímají a touží v co nejlepší zvukové kvalitě vlastnit.
|
