Grave Digger načali třetí desítku řadových albových zápisů. A nepředpokládám, že by kdokoliv z jejich příznivců čekal (a měl potřebu čekat), že se v životě hrobníků něco zásadního změní. Svědčí tomu fakt, že od poslední změny v sestavě, při které před čtyřmi lety opustil řady kapely nestor Stefan Arnold a Marcus Kniep se kromě kláves ujal i bicí soupravy, jsou Grave Digger kompaktní družinou, která se může plně zaměřit na svoji tvorbu (i když kdo ví, jak zapůsobil odchod od dlouholetých parťáků z Napalm Records), svědčí tomu i skutečnost, že po hudební stránce jsou karty už dávno vyložené.
Pro novinku „Symbol Of Eternity“ je nejpodstatnější, že i se čtyřmi křížky na hřbetě nezní hudba Grave Digger vyčpěle a opotřebovaně. Grave Digger, coby jedni z nejvýznačnějších stále aktivních představitelů pochodového germánského metalu, sice jen těžko někdy něčím překvapí (a když už, tak jen lehce s položkou vypůjčenou z cizí dílny, jak v případě cover verze „Hellas Hellas“), ale ve své skladatelské matrici pořád mají z čeho čerpat, aniž by příznivce vystavovali příliš často neodbytnému pocitu, že už jen opakují to, co bylo někdy vyřčené. A to i přes to, že se tak rádi vrací k již využitým tématům. Ale proč ne, když návrat do skotské historie na minulé desce „Fields of Blood“ jim vyšel znamenitě. S aktuálním „Symbol Of Eternity“ není návrat k templářské tématice tak jiskřivý, ale je nezpochybnitelné, že podobně laděná historická témata jsou pro hudbu Grave Digger ideální.
Nelze říct, že by po dvou výživných hodech přišel na hrobníky půst, jen nejnovější hostina není tak vydatná. Může za to souběh několika faktorů – občas kapela přežene houževnatou zarputilost, takže zní upracovaně a ani téměř pravidelné refrénové odlehčení nepřinese potřebné uvolnění. Kontrast mezi agresivními slokami a skandovatelně melodickými refrény je největším kouzlem, z něhož Boltendahlovci těží, a když si nesedne úplně dokonale, mašina se sice nekompromisně valí, ale začíná tomu docházet šťáva. Mnohé zachrání šikovná a leckdy až hard rockově lehoučká nápaditá Rittova sóla, pestré bicí a občas příjemně vytažená basa, ale třeba v případě těžkopádné „Nights Of Jerusalem“ (tenhle stav ještě umocní fakt, že skladba následuje po orientálně laděném intermezzu „Saladin“) je patrné, že jenom tlačení na pilu bez výraznějšího nápadu nefunguje. Na rozdíl od „Battle Cry“, která představuje ideální kombinaci agresivního riffu a průrazně zapamatovatelného refrénu, jenž se strašně snadno zařízne do uší, od barevné „Grace Of God“ s působivě výhružnou atmosférou a důležitými klávesami, či od v rámci alba až optimisticky pojaté „Sky Of Swords“.
Chris Boltendahl prohlásil, že přesně ví, jak chce, aby nahrávka zněla, takže by ji nesvěřil jinému producentovi. V žádném případě nehodlám tvrdit, že je někdo povolanější, kdo by měl vědět, jak mají Grave Digger znít, nicméně potměšilá myšlenka o tom, že pohled zvenčí by mohl odlehčit zbytečně těžkopádným a upracovaným momentům, se zahnat nedá. Grave Digger nepřidali do portfolia žádnou jasnou návykovku, kterých měli na minulé desce slušnou zásobu, ani žádný vydařený fórek, jakým byl před čtyřmi lety „Zombie Dance“. A tak je „Symbol Of Eternity“ solidní, soudržné a standardní dílo, které neudrží vysokou laťku posledních dvou desek, ale kapele, která za čtyřicet let své existence neudělala vyloženě špatnou desku, rozhodně kredit nepokazí.
|
