Kruh se uzavřel. Konečně. Jako by si Blind Guardian museli v předchozí dekádě splnit nějakou výzvu, která nejprve táhla jejich tvorbu do čím dál větší komplikovanosti a vyvrcholila v orchestrálních orgiích. Nic proti tomu, kvalitu tahle cesta neztratila, jen se z ní postupně vytrácel nespoutaně bezprostřední duch tvorby, na které si v devadesátých letech Blind Guardian vybudovali jméno. Přiznám se, že i když členové kapely avizovali, že aktuální album „The God Machine“ by mělo být návratem ke kořenům a zveřejněné skladby tomu nasvědčovaly, i při prvním ochutnání jsem zůstával skeptikem. Možná za tím stála otázka, kde jsou vlastně kořeny Blind Guardian, během pětatřicetileté kariéry je kapela dokázala dovedně pokroutit, vytvarovat a vykultivovat. Ale proč řešit nevyřešitelné, podstatné je, že takhle přístupnou a přímočarou desku Blind Guardian vydali v tomto tisíciletí poprvé.
Chtělo by se zvolat „příznivci alb z devadesátých let, nastražte uši“, jenže album je schopné oslovit všechny fanoušky, ať už si vztah ke kapele tvořily v kterémkoliv období (pomiňme specifická raná alba a finále orchestrálních choutek). Z cest, kterými si kapela prošla, jsou devadesátky obdobím, kterému se aktuální tvorba Blind Guardian blíží nejvíc. I přes to, že technická vyzrálost a určitá autorská komplikovanost bude v tvorbě Blind Guardian již zřejmě pevnou součástí, takže hledat v „The God Machine“ přímého nástupce „Tales from the Twilight World“, „Somewhere Far Beyond“, či „Imaginations from the Other Side“ by bylo trochu odvážné, přece jen výrazná rezignace na orchestrálnost mnohé zjednodušila. „The God Machine“ najednou zní velice razantně, dravě a přímočaře, střílí ostré riffy, pouští Frederika Ehmkeho do akčních eskapád, tradiční melodika vytváří slastný prostor pro epické refrény a nezaměnitelný hlas Hansiho Kürschovi je pružný, inu, jako za mlada. A i když jsou Blind Guardian poměrně střídmí, co se celkové délky alba týká, jejich skladby neztratily košatost, výpravnost a bohatý děj.
Když se v úvodní „Deliver Us From Evil“ rozběhne důrazná rytmika, agresivní riff se zařízne do uší, do výšky vylétne melodický vokál v propletenci se vzdušnými sbory a vše dorazí živočišné sólo, je to slast pro již trochu okoralou hudební dušičku pamětníka přímočarých Blind Guardian, kterou parádně přikrmuje tajemná atmosféra a napětí ve výpravně nadýchané „Secrets Of The American Gods“, jíž však (a to je na albu to nejzásadnější) nechybí důraz, razance a agresivita, emoce v klidnější „Let It Be No More“, postavené na osobitém spojení Hansiho procítěného zpěvu a sborových nápěvů, či natlakovaná adrenalinovka „Blood Of The Elves“, jež má potenciál zařadit se mezi nejsilnější skladby kapely. Blind Guardian to nepřehánějí ani s přemýšlivostí – zejména „Life Beyond The Spheres“ , ale částečně i finální „Destiny“ mohou ve víru metalových vášní působit trochu vlažně, nicméně tlak a sílu, které z „The God Machine“ vyzařují jako z celku, nijak výrazně neoslabují.
Když vezmeme v úvahu, co všechno mají Blind Guardian za sebou, může se zdát, že jde o vývojový skok zpět. Za mě je „The God Machine“ ale album, které příznivci kapely už potřebovali jako sůl. A klobouček dolů pro kapelu, že si tento fakt uvědomila, že našla chuť i odvahu se vrátit ke své ryzí podstatě a že do těch starých bot vklouzla tak přirozeně, až to v řadě momentů bere dech stejně jako na nejsilnějších albech Blind Guardian.
|
