Postavíte-li vedle sebe eponymní debutové album Lillian Axe s deskou „Days Before Tomorrow“, kterou kapela vydala před deseti lety a jež se dlouhou dobu tvářila jako studiové finále party Steva Blaze, jen těžko byste bez znalosti věci došli k závěru, že se jedná o muziku pocházející z jedné autorské dílny. Měnilo se hudební klima, měnili se muzikanti, měnily se i principálovy chutě, takže nemůže být žádným překvapením, že se Lillian Axe během téměř čtvrtstoletí propracovali k jinému výrazu, který spojovala jen Blazeova v podstatě nezaměnitelná melodika. Tak proč by se měl člověk podivovat nad tím, že po celé dekádě studiového mlčení to Lillian Axe vzali zase z trochu jiného konce…
Chtělo by se říci progresivnějšího, protože „From Womb To Tomb“ je jednou z nejsložitějších a nejhůř přístupných nahrávek Lillian Axe, nicméně dál, než za zlom, který přinesl prubířský kamen diskografie kapely, album „Psychoschizophrenia“, Lillian Axe nedošli. Nemusíte mít strach, že byste Lillian Axe nepoznali, a to i přes to, že u mikrofonu se poprvé představuje Brent Graham (s Blazem se paktoval už u vedlejšího projektu Sledgehammer), který na začátku roku 2020 nahradil Briana Johnese. Již řadu měsíců před touto změnou Steve Blaze avizoval, že další studiové album Lillian Axe ponese název „From Womb To Tomb“ a bude mít z velké části autobiografický charakter. Když konečně práce na albu započaly, doplnil, že nahrávka bude symbolizovat časovou osu od narození dítěte až po odchod jeho duše, přičemž každá píseň by měla odrážet konkrétní období života a to, co se v daném období člověk naučí.
V minulosti jsem velebil Steva Blaze za to, že při každé změně zpěváka (a že jich nebylo málo) dokázal vybrat nástupce, který dokonale zapadl k jeho hudebním vizím. Nedá se říct, že by mu to S Brentem Grahamem nevyšlo, nicméně Brentův usedlejší projev nedosahuje tak výrazné charisma jaké měli předchůdci. Možná za to může i skutečnost, že Blaze tentokrát nevede skladby k výraznějším gradacím, takže část skladeb zní poměrně obyčejně. Tenhle fakt zdůrazňují i krátké atmosférické vsuvky, které snad s výjimkou kytarové instrumentálky „Endless Green Fields“ působí jako docela solidní brzda. Typické háčky Lillian Axe nejlépe využijí v „I Am Beyond“ s hypnotickým nápěvem, z něhož jde strach (škoda volnější pasáže, v níž tlak výrazně povolí), ve „Fall Of The Human Condition“ s plíživě dramatickou atmosférou, naléhavý zpěvem, parádně divokým kytarovým sólem a nenápadně jedovatými klávesami, a v plačtivé piánovce „From The Mountainstop“. O tom, kde se nejlépe setkávají svět Steva Blaze a Brenta Grahama ideálně vypovídá „No Problem“, skladba postavená na akustické kytaře a zklidňující písničkářské atmosféře, za uši nejvíc vytáhne docela protivný slogan v „Dance Of The Maggot“. Na co se dá stoprocentně spolehnout, jsou kouzelné kytary, ty se ve většině položek stávají aktuálně největším magnetem Lillian Axe.
Klást si otázku, zda odměna za celou dekádu čekání na novou desku je adekvátní, není úplně ideální nápad. I když mělo „From Womb To Tomb“ zřejmě působit jako impozantní celek se zajímavým námětem, album stojí jen na několika silných položkách. Přijít mu na chuť na první dobrou se asi nedá, ale působivost nejsilnějších skladeb je zárukou toho, že stojí za to desku ochutnat. Byť s vědomím, že u Lillian Axe už bylo lépe.
|
