Ještě předtím, než se pustíme do rozboru třetí řadovky opulentní powermetalové party Terra Atlantica, je třeba objasnit jednu zásadní okolnost. Vždy jsem měl jisté podezření, že „ředitel“ kapely, zpěvák, kytarista a skladatel Tristan Harders při komponování malinko opisuje od svých oblíbených interpretů. To se naplno potvrdilo nejen na jeho letošní sólovce, ale i v jeho vlastních vyjádřeních, ve kterých se k inspiracím přímo hlásí. Celou věc prý máme chápat jako jistou formu tributu vůči formacím, jež formovaly jeho hudební vkus, nikoli jako pouhé kopírování. Těžko říct, jisté je pouze to, že hudba německé kapely občas velmi silně evokuje známější idoly, zároveň je ale schopna tuhle vykutálenost podepřít takovou porcí vášně a dobrého maskovacího talentu, že to Tristanově partě musím vždy chtě nechtě odpustit.
I v případě novinky „Beyond The Borders“ jsem se nejprve dost cukal, vždyť jenom za první polovinu nahrávky uslyšíme jasné „výseky“ od spolků jako Rhapsody nebo Twilight Force. Jenže album postupně nabírá takové obrátky, že člověk prostě automaticky přepíná z kritického myšlení do polohy fanouška, který si užívá poslech svého nejoblíbenějšího žánru a nic jiného v tu chvíli k radosti nepotřebuje. Tihle Němci - krom Tristana je to hlavně bubeník Nico Hauschildt, zbytek sestavy se často mění – jsou zkrátka schopni poskládat cizí tvorbu se svými nápady (pakliže nějaké jsou) značně atraktivním a podmanivým způsobem. Pokud v tom někdo uvidí nedostatek vlastní invence, bude mít asi pravdu, pochybuji však, že by se mohlo jednat o čistokrevného příznivce inkriminovaného stylu. Zvlášť v době, kdy dobrých a navíc kvalitně ozvučených (mix a mastering zastal Jacob Hansen) stylových nahrávek opravdu mnoho nevychází.
A tak se můžeme vydat na další koncepční pirátskou výpravu, která je tentokrát zasazena do devatenáctého století. Po symfonickém intru vypukne očekávaná, předvídatelná, ale díky umění Němců pořád silně chytlavá powermetalová show s orchestrálními i sborovými ohňostroji a asi tunou smyslně ohnutých melodií. Fungovalo to v minulosti, funguje to v současnosti, a když pánbůh dá, bude to fungovat navždy. Navazující akustické zpomalení ve „Far From Alive“ nabídne výrazně povědomé harmonie (jak jinak), ty jsou ale natolik přitažlivé a navíc přesně vsazené do pocitového feelingu alba, že člověk místo remcání musí zase jenom radostně pokyvovat hlavou. A přesně v tomto duchu se odehraje celá stopáž (rozumně dlouhého) díla.
Žádné natahování, přebytečná intermezza nebo nad rámec roztažené položky (nejdelší kousek má necelých devět minut, zbytek skladeb se pohybuje v tradičním rozmezí), vše je pěkně uspořádáno tak, aby struna pozornosti ani na chvíli nepovolila. Máme zde baladické vkusné momenty i thrashově odriffovanou pasáž, hymnické plochy, teatrální atmosféru i vokální rozmanitost, včetně několika hostujících hrdel. Vrcholů je několik (namátkou vzletný refrén i sólo v "Pirate Bay" nebo hravá variace klasického tématu v kusu "The Great Escape", v němž hudebníci mimo jiné dokazují nemalou řemeslnou úroveň). Po dohrání padesátiminutového playlistu je nutkání spustit celé představení okamžitě znova mimořádně silné. Třetí řadovka Němců se poslouchá dobře, dokonce tak dobře, že dokáže původně kriticky naladěného recenzenta přitáhnout na svoji stranu a ještě jej donutí k bezmála dětsky spokojenému výrazu.
|
