Málokterý žánr mám tak rád, jako powermetalovou operu. Když jsem se dozvěděl, že se na svět klube její další dítko, nizozemská kapela Woods Of Wonders, která si stylovou kolonku oficiálně šoupla rovnou pod název, začal jsem se na tento projekt docela těšit. Zdálo se, že je vše správně marketingově ošetřeno. Když se objevily zprávy, že na debutovém počinu „Lost“ bude mezi hostujícími vokalisty figurovat Daniel Heiman, Alessandro Conti a Fabio Lione, napadlo mě, že tohle by mohla být jedna z hlavních událostí roku. Něco jako další velkolepá hudební nálož ve stylu kapel Aldaria, Avantasia a trilogie „Legend Of Valley Doom“ od Mariuse Danielsena, který zde mimochodem také vystupuje!
Album začíná intrem, které nese titul celého projektu a trvá přes tři minuty. Holandský autor Gideon Ricardo zde asi hodlá předvést impozantně dramatický vstup do celého konceptu, říkal jsem si. Když se v reproduktorech ozvaly hlasy jako z laciného japonského RPG, pořád jsem zůstával klidu a vše si zdůvodnil myšlenkou typu: „trochu divné, ale osobité a určitě opodstatněné“. Když divné řeči pokračovaly třetí minutu a přitom se nic zajímavého nedělo, musel jsem si chtě nechtě nervózně poposednout. To jsem ještě netušil, že se přede mnou začíná odehrávat hodinová hudební mizérie, která bude místo mimořádné události aspirovat spíše na hlavní cenu za „brutální přešlap roku“.
Rozjezdová skladba „Owen And Emma“ oproti očekávání nerozpoutá powermetalový ohňostroj, nýbrž pokračuje v poklidně vedené atmosféře, jako kdyby se stále odehrávalo vstupní intro. Trvá to další tři minuty, pak proběhne jakési lehké instrumentální vzedmutí, pak se opět nic neděje, až vše zakončí nezáživné kecy. Protivné hlasy se s námi snaží komunikovat i na začátku navazující písně „Elvish Hell“, řeč je o nějakém pohřbu, což je poprvé, kdy se mi autor trefil do noty. Pohřeb tohoto alba je přesně tím, na co jsem začínal velmi intenzivně myslet. V dané kompozici se představí několik zpěváků, včetně operního ženského hlasu, diletantství ale prostoupilo i tuto zásadní složku, hostující vokalisté jakoby nevěděli, co si se svými linkami počít, a tak tápají, přehrávají, možná i trochu trpí (přitom je znát, že by za trochu optimálnějších okolností mohli předvést celkem dobrý výkon).
V kousku „Inside a Dream“, který má skoro devět minut (pocitově asi třicet), opět slyšíme iritující řeči a špatné zpěvy, nově i growling. Někde uvnitř líně se táhnoucího songu dojde k náznaku čehosi potenciálně atraktivního, ale zůstane jenom u toho. Následuje balada „The Witch´s Daughter“, jejíž největší výhodou je její krátká stopáž. S další osmiminutovou litanií „Castle Of Wisdom“ se nabízí možnost sepsat si nákupní seznam (případně si jej hezky zvýraznit a vybarvit podle druhu zboží). Při nástupu písně „Pirate Queens“ se ale stane něco zcela nečekaného - album poprvé nabere powermetalový charakter a píseň snese seriózní kritické zkoumání. Obsah songu sice dokola opakuje jeden a ten samý pochodový motiv, ale člověk je rád i za to, protože jde alespoň o něco poslouchatelného! (na druhou stranu se to příliš neliší od pocitu, kdy zabržděné dítko řekne své první slovo)
V „The Dragon Slayer“ autor mimořádně zmobilizoval tvůrčí síly, možná proto, že nechtěl podkopnout jména Heiman a Lione, kteří v písni vystupují. Díky členitější struktuře, chytlavým symfonickým motivům, výkonu obou zpěváků a kupodivu i snesitelnému povídání (snesitelnému proto, že je z nějakého důvodu zcela odlišné od zbývající hlasové narace), si můžeme udělat hrubou představu o tom, jak by album znělo, kdyby jeho tvůrce nebyl většinu času na tripu. Závěr nahrávky obstará (osmiminutová) stopa „The Darkness“, která se svojí kvalitou vklíní mezi obě popsané kategorie. Nejde o vyložený průšvih, ale také o nic, co by mělo výrazně změnit dojem z díla. Nezbývá než doufat, že se nizozemský autor při tvorbě debutu Woods Of Wonders příliš nezadlužil, protože přijít na buben kvůli něčemu takovému, to je jako kdyby si myslivec při čištění brokovnice omylem prostřelil nohu.
|
