Když před jedenácti lety vznikla v Německu kapela We Are Legend, i přes to, že se v ní sešli muzikanti s praxí ve Stormwitch, Coronatus, či Abraxas (nezaměňovat s tuzemskou partou), zněl její název víc než sebevědomě. Záblesk šance na to, že by užití pojmu legenda mohlo časem dávat smysl, připouštěl fakt, že s čtyřskladbovým eponymním EP v zádech se kapela přihlásila o rok později do soutěže German Rock and Pop Award, ze kterého si odnesla první cenu ve čtyřech kategoriích, ale už rok později vydané debutové album „Rise Of The Legend“ potvrdilo, že dosáhnout legendárního statusu bude hodně obtížné, už jen s ohledem na stylové zaměření kapely (po hudební stránce bylo znát, že We Are Legend svým poměrně složitým hudebním jazykem vědí, co chtějí říct, i že na podobný proslov mají dost zkušeností). V roce 2016 promluvila do činnosti kapely nemoc a We Are Legend se odmlčeli.
Kytarista Dirk Baur spolu s pianistou a zpěvákem Selin Schönbeck však setrvali u psaní písní a aktuálně přicházejí s druhým albem „Fallen Angel“. Společnost už jim nedělá ani jeden z dvojice muzikantů, kteří měli v životopise zapsané působení v Abraxas, paradoxem je, že k téhle kapele z výše zmíněných mají současní We Are Legend nejblíž (byť o žádný užší příbuzenský vztah se nejedná). Jejich power metal s poměrně silným odérem progrese a určitým podílem thrash metalu vychází z toho, že Schönbeck jako jeden z autorů dává svému nástroji docela významný prostor, takže piáno se hodně často stává velmi důležitou součástí děje. Že to leckdy dost zásadně alespoň na moment změní charakter řady jinak ostrých, melodicky docela syrových a celkově útočných skladeb nepřekvapí. Pokud vás díky téhle konstelaci napadla asociace s floridskými Savatage, tak na ni dojde snad jen v „Gods Is Dreaming“, v níž We Are Legend na moment chytnou podobně laděnou dramatičnost, z ní však utečou do tanečně uvolněnější polohy. To už častěji díky zpěvně vzdušným nápěvům dají We Are Legends vzpomenout na Queen, ale také jde jen občasnou a nijak dominantní příchuť. Z lehce nepřístupných a tak akorát na hraně komplikovaných skladeb dokonale zabírá akční, energické finále „Reach Out“ se sekanými riffy, jehož největší síla je v tom, že We Are Legends nechají skladbu přirozeně pelášit bez radikálních zlomů a zvratů (byť i na něj v rámci skladby dojde), na tohle své poznávací znamení, které je nezbyt ou součástí každé skladby, nemohou zapomenout ani při nejpřímočařejší jízdě.
Chcete-li rychlý tip na reprezentativní položky, zkuste úvodní „Hungry Mirrors“ a klokotavě šlapavou a pestrou „March Of The Living“, která svojí lehkou teatrálností, barevností, hostovskou účastí italské zpěvačky Eleonory a překvapivým (a lehce pokrouceným) zakomponováním motivu z „The Battle Hymn Of The Republic“, patří k nejpřitažlivějším položkám alba. I z nich je zřejmé, že z pohledu power metalového fanouška jsou We Are Legend celkem experimentální, z pohledu progového fanouška víc než přístupní a při kombinaci těchto vlivů se najde řada kapel, kterým se je daří kombinovat objevněji a obratněji. No a staňte se v téhle konstelaci legendou…
|
