Byť to možná bylo trochu naivní, naděje, že se Jaded Heart vrátí k melodickým výkrutům, které byly základním a velmi výživným elementem před čtyřmi lety na povedeném albu „Devil´s Gift“, ještě neumřela. Na dva roky starém albu Jaded Heart ztuhli, zhrubli a v mezích zákona přitvrdili. Nebyla to úplně radikální změna, ale stačila na to, aby Jaded Heart ztratili vzletnost, krapet jim ztěžklo pozadí a přitom narostly hudební bicepsy, jako by chtěli profitovat spíš než na dobrých melodických nápadech ze síly a důrazu.
Na aktuálním albu „Heart Attack“ se Jaded Heart smrskli jen na čtveřici, po té, co je opustil kytarista Masa Eto. Že Masa nebyl hlavním hybatelem posunu k heavy metalovějšímu a méně ohebnému výrazu z minulého alba, je zjevné z toho, že Jaded Heart pokračují v linii nastavené na minulé desce, byť v úvodní riffovce „Blood Red Skies“ trochu klamou tělem. Zůstávají důkladně ostří, ale příchuť, kterou se dalo svého času nasát u Pretty Maids, či u Pink Cream 69, a kterou je skladba nasycená především v energickém a přitom melodickém refrénu, vtáhne do alba snadněji, než kterákoliv z písní minulé desky. Jenže pak Jaded Heart protlačí do výrazu kus heavíkové flákoty a najednou se jede zase po zaťatě houževnaté a nepříliš nápaditě linii. Vše je plné energie, snad jen ve zbytečně sáhodlouhé (a přitom osm minut není zrovna maratón…) „Descent“ Jaded Heart ztratí tah na bránu, vše je dobře zahrané i zazpívané, není problém přiznat, že deska má drive, důraz i řadu solidních riffů a příznivci osmdesátých let budou ve svém živlu Ale na to, že na starších albech kapely se zpravidla našlo pár melodií, které se v hlavě zasekly, tak z „Heart Attack“ vykoukne snad už jen nářezovka „Right Now“, která k syrovosti přidá neotřelost a parádní melodickou gradaci. Je trochu alarmující, že s ní kapele vypomohl Sascha Gerstner (Helloween), a těžko říct, jak intenzivně se na tvorbě podílel, ale vzhledem k tomu, že jde o jednoznačně nejsvěžejší kousek kolekce, možná to nebyla pomoc úplně zanedbatelná.
„Heart Attack“ žádné srdeční problémy nezpůsobí. Nehrozí, že byste křepčili radostí nad ultra povedenou deskou, nehrozí, že byste se zhroutili z toho, že by nová deska Jaded Heart byla nepovedená. Album bez propadáků, ale i bez zvlášť výrazných skladeb – čest dvěma povedeným téměř výjimkám, byť ani u nich není pojem „zvlášť“ úplně na místě. Pokud vám v hlavě nebude drnčet pocit, že na Jaded Heart je to prostě málo, dá se říct, že jde o solidní album, které překonává minulý počin. Snad bude možné to samé říct (za předpokladu, že Jaded Heart opět dodrží svůj obligátní odstup mezi deskami) zase za dva roky.
|
