Než se zaměříme na novou studiovou desku, vraťme se do března roku 1984. Tehdy byl v Karl Marx Stadtu zaznamenán během tří dnů materiál na již druhé živé dvojalbum, které bylo vydáno na podzim pod názvem „Live in Sachsen“. Zatímco na předchozím „Live im Friedrichstadtpalast“ kapela měla možnost vybírat z celkem napěchovaného katalogu, pocházejícího z mnoha singlů a alb první dekády, nyní se muzikanti soustředili jen na tři osmdesátkové desky – „Heiss wie Schnee“,“ Computer-Karriere“ a „Das Buch“. U mnoha kapel by měl takový počin ničivé důsledky – nebyly by schopné zaplnit tak rozsáhlou plochu zajímavou produkcí. Puhdys měli štěstí, alba prověřil čas, stala se nejzásadnějšími zářezy v jejich diskografii a tak vybrat vhodný materiál nebyl žádný problém.
Hudebníci své publikum již dobře znali, proto vždy mezi dvojici úderných a energií překypujících písní na prvním albu vklínili ploužák, aby nedošlo k destrukci sálu. Přibližně od poloviny koncert dramaturgicky poněkud pokulhával, třeba operetní "Lolita" je vizuálně dobrým vtípkem, v audio verzi to již takový zážitek není. Následné medley, v němž kapela v divokém tempu semlela odkazy na všechno, co se nevešlo do klasického programu, nemá hlavu ani patu, útržky z rané historie se prolínají se současností, ale i se songy, které se objevily na předešlém živáku z roku 1979. I dvě balady v závěru, hlavně aktivistická „Das Buch“, atmosféru koncertu trochu podsekly. Ačkoliv obě dvojalba od sebe dělí doba pěti let, je i při zběžném poslechu zřejmé, že technicky i atmosférou je „Live in Sachsen“ na nižší úrovni, na druhou stranu zůstal zakonzervován asi nejúspěšnější koncertní program v kariéře kapely.
Po oslavách patnácti let existence souboru nadešel čas na nástup do studia. Otázkou bylo, kterým směrem se vydat. Rockovou scénu čím dál více ovládaly o generaci mladší a průraznější kapely typu Pankow a Rockhaus. Souputníci Karat, City a reformovaní Silly přicházeli se svými nejsilnějšími alby a zaujmout fanouška bylo čím dál tím těžší, neboť většina úspěšných západních interpretů měla na východě své imitátory. Na kapelu jako by dolehla únava i tíha minulých patnácti let neustálého koncertování a hraní hry na kočku a myš s režimem. Na misky vah jejich kariéry bylo za tu dobu naloženo mnoho. Na jedné straně z drtivé většiny vyprodané koncerty, oddaní fandové a finanční zajištění, na druhé straně povinné vystupovaní na stranicky exponovaných akcích (třeba stavba ropovodu Družba nebo (málem) sebevražedná mise z ledna před natřískanou berlínskou halou, kde museli na příkaz „shora“ na poslední chvíli zastoupit za vyhoštěné kolegy BAP. Otravný dohled StaSi na západních koncertech, obhajoba textů před cenzory a částečné odcizení s kolegy z branže na náladě taky nepřidalo. Vše jako by se zhmotnilo v nově vyprodukovaném materiálu na albu „Ohne Schminke“. Úspěch synth popových Alphaville, Modern Talking či Depeche Mode podnítil skladatele Birra, Jeskeho a Meyera vyzkoušet si podobnou muziku. Rytmus v nahrávkách převzal pleskavý a nahalovaný zvuk populárních elektronických bicích a laciný zvuk syntenzátorů s jednoduchými melodiemi - módní nákaze, které postihla mnoho souborů.
Samplovaný vzorek boostrované kytary, bum čvacht rytmus elektronických bicích a melodie vyťukávaná jedním prstem na třech klávesách syntenzátoru – tak se prezentuje „Ohne Schminke“, přesně zapadající do německých zábavních TV pořadů pro starší publikum. To je nemilé překvapení pro fanoušky, kteří jsou zvyklí na velmi silné úvodní skladby, umístěné na předchozích albech. I naoko moralistní text působí velmi opatrně :
„Kdo se obejde bez make upu – kdo? Kdo? Kdo?
Kdo se obejde bez lží – kdo? Kdo? Kdo?
Kdo nikdy nezatracoval morálku – kdo? Kdo? Kdo?“
Následující jednohubka „Blind Geboren“ působí o něco moderněji a svižněji. Saxofonem a klavírem ji obarvil Peter Meyer. Dojemný příběh o slepé dívce ladí s jednoduchou melodií, která zní jako milé pokračování hitu "Die Boote der Jugend" z předchozího alba. V „Liebe auf die Erste Ton“ muzikanti podlehli okouzlení z možností nastavení automatického bubeníka, takže v úvodu a v půli skladby musíme poslouchat salvy přechodů, až z toho jde hlava kolem. Jinak jde opět o obyčejný pop rock s banálním textem o rockovém fanouškovi, hlavním smyslem textu je kumulace dobře znějících anglických slovíček a tak tisíckrát slyšíme „pawa, rakenrol, supestárs, campjutr, hepyjéénd“. Zde docházíme k trpkému zjištění, že krom dvou písní otextovaných mistrem slova Burkhardem Laschem vše ostatní zastal Dieter Birr, který zapomněl na své výborné prvotní pokusy z alba „Heiss wie Schnee“ a na albu servíruje texty až na drobné vyjímky naprosto nudné a nekonfliktní. Co se stalo? Po tolika albech v podstatě zhudebněné poezie, textů, které obstály i v knižním vydání, přichází krom muziky i v textech kvalitativní propad.
Ten se zhmotňuje v symbióze neuvěřitelně rozvleklé sentimentální muzice a textu v “ Wieviel Liebe“, příběhu o dívce, co si z nešťastné lásky chtěla vzít život. Zpěvu se v popině „Make Love, Not War“, ujímá Dieter Hertrampf, celkový výsledek není o moc lepší. Unylý song bez nápadu vypráví o hnutí hippies, kteří svou revolucí nic nevyřešili. Naprosto ubíjející a ostudná jsou i další dvě čísla, parodie na rock n roll - „Traumschifftramp“ a „Rock n Roll ist mein Begleiter“. Poslouchat polomluvu Dietera Birra, který vypráví o Jimmy Hendrixovi, který zdraví členy východoněmeckých kapel a prokládá to snůškou hudebních i textových klišé: „rockec mají pod kůží, neustále na něj myslí, mají z něj horečku a v žilách proudí benzín“ chce opravdu hodně odvahy.
Ospalý ploužák „Puppenmutti“ přináší smutný text o ženě, které osud odepřel mít vlastní děti, bohužel ve spojení s unylou muzikou z nahrávky neprýští žádné emoce. Pamětník si jistě vzpomene na velmi podobný text Vladimíra Mertlíka „Zvláštní máma“ v podání Leška Semelky, která svou emotivností dokáže dojmout i dnes. Příjemnou výjimkou je snad jediná povedená „Lied für einen Fan (Zum Andenken an Simone)“, v níž hard rockové kytary vkusně doplňují melodickou linku kláves, napsaná na počest oddané fanynky, která koncerty Puhdys objížděla na motorce, což se ji záhy stalo osudným.
Každé album Puhdys mělo nějaký prim. Na albu „Ohne Schminke“ si muzikanti vybrali slabou chvilku, neboť zde je snad vše špatně. Až na dvě, tři vyjímky naprosto nudné, době poplatné a synth popem načichlé songy ve středním tempu s otřesnými nic neříkajícími texty a technicky domrveným zvukem, které v porovnání s naleštěnou produkcí předešlých alb působí jako demo z domácího studia. Těžko uvěřit, že by záznam slyšel Helmar Federowski, neboť s jeho dřívější produkcí se „Ohne Schminke“ absolutně nedá srovnat. Po letech se ostatně informace o nahrávání v domácím studiu potvrdily. I kritiky byly značně rozpačité a vypadalo to, že se blíží celkový kolaps kapely….
|
