Aspoň se za nic neschovávají a hned na první pohled prozrazují, co posluchače na desce čeká. Finská pětice Memoremains své druhé album nazvala „Pop Metal.“ I když asociace na Amaranthe, Battle Beast či Beast In Black jsou zjevné, v propojování dvou kdysi neslučitelných hudebních žánrů se Memoremains k tanečnímu parketu blíží ještě víc, než jejich slavnější kolegové. Je trochu obtížné souhlasit s promo hláškou o tom, že „Pop Metal“ je dokonalým soundtrackem k letnímu slunovratu každého metalisty, neb pojem „každý metalista“ ani v nejmenším není na místě, stejně tak v autocharakteristice kapely – smíchejte chytlavé popové melodie, headbanging metalové riffy, groovy disco beaty a špetku symfonické epičnosti a máte recept na Memoremains – bych s výrazem metalové riffy zacházel velmi opatrně. Samozřejmě se najdou, nicméně v soupisu důležitých stavebních kamenů jsou až na posledním místě, jasně dominují syntezátory, klávesy, výrazný rytmus a příjemně energický hlas Johanny Ahonen.
Dobře zvolená dramaturgie alba položí díky úvodní skladbě „We Are One“ jasné buď –anebo. Pokud se přes taneční adrenalinovku dostanete (příznivcům part Noory Louhimo, či Yannise Papadopoulose by to problém rozhodně činit nemělo), budete mít ještě několikrát možnost se přesvědčit, že energie a adrenalin jsou tím zásadním hnacím motorem Memoremains, pokud se chtějí zaměřovat na metalové publikum. Přes „Sympathy“ s hravým „tik - tak“ poskočením Memoremains míří do náruče taneční muziky v tajemnější „Back Off“ (refrénový jemňoulinký závan hitovky „Wild Boys“ z dílny Duran Duran rockové příznivce v napětí jednoznačně udrží). Se studeným atari-soundem v „Miscreation“ přijde nejprovokativnější položka alba – jedovatá ve zvuku, náladě i celé skladbě, která je dokonalým kontrastem k totálně komerční diskotékovce „Deja-vu“, kterou jako by Memoremains chtěli říct, že vědí, že přes „metal“ cesta na titulní stránky společenských magazínů nevede, a tak je třeba něco nepohoršujícího nabídnout pro mainstream.
To, co Memoremains avizují v titulu, to také na desce předkládají. Metal by se v názvu mohl psát polovičním písmem než pop, tím, že některé písně jsou vyloženě diskotékové a tendence prosadit rockovější sound nejsou kdovíjak akční, jdou Memoremains ještě o krok dál od metalového publika, než svého času průkopničtí „Amaranthe“. A pustíme-li z hlavy veškeré předsudky, je celkem snadné uznat, že album drží pohromadě a nabídne pár hodně podařených melodií i zajímavých momentů. Pomineme li veškeré škatulky a na váhu položíme jediný argument, totiž že hudba je buď dobrá anebo špatná, je celkem snadné konstatovat, že Memoremains to nedělají špatně.
|
