Stabilita a tradice. O to jde americkým Stryper v současnosti především. Proto před pár lety vyměnili problémového basistu Tima Gainese za bývalého hráče Firehouse Perryho Richardsona a v současné době stáčejí kormidlo co nejvíce zpět do osmdesátých let. V té době měli největší úspěch, dosahovali s alby „Soldiers Under Command“, „To Hell With The Devil“ a „In God We Trust“ zlatých a platinových prodejů a stali se jedním z nejviditelnějších symbolů křesťanského heavy či glam metalu. Moc dobře ví, že experimenty se jim nikdy nevyplatily. Tak to bylo v roce 1990, kdy vydali trochu odlišné (i když kvalitní) album „Against The Law“, bylo to i v roce 2005, kdy vypustili do světa ostudnou, nu-metalem načichlou comebackovou nahrávku „Reborn“, a bylo to tak nedávno, když přišli s nečekaně tvrdou deskou „God Damn Evil“, která byla slabší než předchozí velice slibné kusy „No More Hell To Pay“ a „Fallen“, které ukazovaly, že by Stryper mohli dosáhnout druhého vrcholu.
Úplně se tak nestalo, přestože s dva roky starou deskou „Even The Devil Believes“ se kapela vrátila k tomu nejtradičnějšímu, co tvořila v osmdesátých letech. Tvrdost a moderní zvuk „God Damn Evil“ byly odstrčeny na druhou kolej a důraz se kladl více na melodie a typicky heavy / glammetalový styl. To je důležitý aspekt i novinky „The Final Battle“, s níž Stryper uzavírají opsaný kruh a vrací se do dob alb „Soldiers Under Command“ a „To Hell With The Devil“. Je to sice v rozporu s někdejším prohlášením frontmana Michaela Sweeta, jenž tvrdil, že Stryper jsou kapela, která se nechce ohlížet do minulosti, ale je to krok logický. Rezignující na další vývoj, ale pro skalní fanoušky kapely velmi důležitý. Slyší Stryper ve staré poloze a ožívají tak reminiscence na dobu, kdy kapela působila na scéně jako zjevení, zejména poté, co na turné rozdávala mezi rockové příznivce výtisky Bible. A soudě podle nových skladeb, křesťanské přesvědčení kapelu neopouští ani v pokročilejším věku.
Po vzoru „Soldiers Under Command“ i debutu „The Yellow And Black Attack“ startuje novinku nejdravější kompozice „Transgressor“, odhalující heavymetalový původ kapely a její ovlivnění Novou vlnou britského heavy metalu. A stejně, jak Stryper činili v minulosti, v dalších věcech ubírají nohu z plynu a věnují se spíše načechranějším melodiím, které nerozporují metalové cítění, ale spíše je táhnou směrem k stadionovému vyznění. Nejvíce je to cítit v „Same Old Story (i když další „Calling On You“ se nekoná), v níž se rozpíná někdejší melodika a cit pro zdobené, houpavé refrény, čímž se skladba stává největším potencionálním hitem alba. V podobném duchu Stryper vedou „Heart & Soul“, „Till Death Do Us Part“ a závěrečnou „Ashes To Ashes“, čímž se tyto skladby stávají na desce stěžejními, i když nemohou být překvapivé jako kdysi, protože prvotní kouzlo už nutně muselo pominout.
Jediná změna oproti albům z osmdesátých let tkví v baladách. Stryper už nedělají věci jako „Honestly“ nebo „First Love“ z nichž odkapával sladkobol a Michael Sweet se snažil o co nejvíce rozněžnělý hlas, až jste měli strach, aby se v medové záplavě nerozplynul. Na novince je jen jedna baladická položka „Near“, která je mnohem civilnější a snesitelnější než staré věci. Nahrává tomu i Sweetův hrubnoucí hlas, který není schopen vyprodukovat tolik přeslazené limonády, ale jde přirozenějším směrem. I „Near“ lze řadit k vrcholům alba, které vyvažují některé slabší kusy („Out, Up & In“, „The Way, The Truth, The Life“), jež lze jen stěží počítat za zásadní skladby stryperovského repertoáru a v nichž se projevuje jisté opotřebení materiálu. To u kapely se čtyřicetiletou historií není nic neobvyklého a postihuje to víceméně všechny dlouho hrající umělce.
Jestliže má být „The Final Battle“ skutečně poslední deskou kapely, je logickým završením kariéry. Stryper spojili současnost s vlastní historií, nebýt soudobého zvuku, který je jiný než na starých deskách, mohla by klidně nahrávka vyjít i v osmdesátých letech. Není to ke škodě věci. Stryper se nadobro vzdali jakéhokoliv hledání nových cest, experimentů a zkoušení dříve nepoznaného. Drží se svého kopyta a dělají to, co vždy uměli nejlépe i za cenu, že fanoušky připravují byť o drobný moment překvapení.
|
