Tobiase Sammeta považuji za nejvýraznější osobnost melodického metalu od přelomu milénia. Jelikož se domovská kapela Edguy z dlouhého spánku zatím probrat nehodlá, přichází na řadu další dílo Avantasie, deska s předlouhým názvem „A Paranormal Evening With the Moonflower Society“, kterou Sammet považuje za nepřímého nástupce desky „Moonglow“ z roku 2019, s čímž lze snadno souhlasit. Z prvních ukázek totiž nebyl cítit žádný posun v procesu skládání. Skladby klidně mohly být součástí předchozích alb Avantasie (potažmo Edguy). Power metalová „The Wicked Rule the Night“ s Ralfem Scheepersem (Primal Fear) je totální reinkarnací „Book of Shallow“ z alba „Moonglow“ (jen Mille z Kreator tam chybí), naštěstí motorová pila, kterou má Ralf místo hlasivek, stále řeže nadlidskou silou (úvodní Sammetův ječák před první slokou za zmínku stojí také) a posluchače tak drží v pozornosti.
Úvodní „Welcome to the Shadows“ má zajímavou atmosféru, ale v totožné stylové poloze začíná již čtvrté album v řadě. Zpěvačka Floor Jansen se zhostila hitovky „Kill the Pain Away“, která díky sborům a melodickém refrénu nápadně připomíná tvorbu Nightwish. Co by to bylo za album Avantasie, kdyby na něm nezpíval Michael Kiske (Helloween)? Sammet pro něho již tradičně připravil speed metalovou „The Inmost Light“ která překvapí snad jen tím, že má jen něco málo přes tři minuty a že v ní Sammet tahá vysoké tóny až z paty. Je to typická, ale stále plně fungující dýňovina, která je na každé desce, a refrén v Kiskeho podání je slast pro uši milovníka starých dobrých Keeperů. První výraznější zpomalení obstarává „Misplaced Among the Angels“, v které znovu zazní Floor Jansen. Mohla dostat mnohem více prostoru, neboť většinu zpěvu obstarává Sammet. Skladba je až přiliš ukřičená, ale své kouzlo má. Dávku hard rocku v „I Tame the Storm“ si Jorn Lande charismatickým chraplákem doslova ukradl celou pro sebe. Procítěný, ale tvrdý refrén v jeho podání dělá ze skladby jednu z nejlepších na desce.
V superlativech lze pokračovat i s uklidňující „Paper Plane“, ve které hostuje Ronnie Aktins (Pretty Maids). Skladba na první poslech není nikterak výrazná, ale jakmile si vás získá především strhujícím refrénem, tak už vás nepustí. Starý pardál Bob Catley (The Magnum) potvrzuje, že jeho hlas nestárne. Hitovka „The Moonflower Society“ je typická Avantasia ve středním tempu, která má sice chytlavý refrén, ale bohužel již x-krát slyšený. Největší kamenem úrazu je heavy metalová „Rhyme and Reason“, ve které hostuje Eric Martin (Mr. Big). Snahu o návrat do rané tvorby Edguy oceňuji, ale proč tuhle skladbu nemohl nazpívat Jorn Lande nebo Hansi Kürsch (Blind Guardian)? Martinův vokál se do skladby příliš nehodí. Škoda promarněné příležitosti pro tak jedinečný a charismatický hlas.
„Scars“ a vzal si ji na svá bedra Geof Tate (ex-Queensryche). Dostal podobně nevýraznou skladbu jako v případě hostování na albu „Ghostlights“. Přestože skladba roste každým poslechem, tak cestu k ní si hledám poměrně obtížně. Ani závěrečný Sammetův ječák mdlost a nevýraznost skladby nezachrání. Celé album zakončuje monumentální „Arabesque“, ve které Sammet spojil síly s Michaelem Kiskem a Jornem Landem. Na ploše jedenácti minut se jejich hlasy zajímavě prolínají, pokud však někdo čeká vokální souboj na úrovni epických „The Tower“, „The Seven Angels“ nebo „Stargazers“, tak může být poměrně zklamaný. Skladba (až na nečekané a velmi vkusně zakomponované dudy) nenabízí žádný výraznější moment překvapení a drží se po celou dobu ve středním tempu bez výraznějších hudebních zvratů.
Avantasia na albu nabízí jak skladby výborné, tak i takové, kterým by nějaká změna rozhodně neuškodila. Albu výrazně schází nějaký pomyslný tahák v podobě osobitých a v projektu neotřelých hlasů (Alice Cooper, Klaus Meine, Jon Oliva, ...), které by desce dodaly špetku něčeho nového a nepoznaného. Skladby se stále příjemně poslouchají a drží se v nadprůměru, nicméně je otázkou, jestli podobná recyklace předchozích desek plně odráží Sammetův potenciál.
|
