U mikrofonu stojí pohledná žena s působivým hlasem a kapela se v rámci uceleného námětu nebrání symfonickým vlivům. Pokud ve vás tahle velmi stručná a poněkud zavádějící (byť samozřejmě pravdivá) charakteristika, vyvolala pocit, že hrozí setkání s jedním z univerzálních zástupců symfonického holko-metalu, realita je podstatně barvitější. Tak, jak si svého času italská Lacuna Coil v některých kruzích vysloužila samostatnou stylovou škatulku s názvem kapely, tak by se australská Victoria K mohla hlásit o zařazení po bok kolegů z Apeninského poloostrova, byť fakt, že do povědomí posluchačů se Victoria K výrazněji zapsala před třemi lety singlem „Lacuna“, je jen roztomilou shodou okolností.
Hlavní postavou kapely je zpěvačka Victoria Knight (jež pochopitelně vystupuje pod jménem Victoria K), která ke tvorbě druhého alba kapely přistoupila velmi zodpovědně. Jako námět si vybrala Homérův hymnus na Démétru, vyprávějící o únosu Persefony, dcery nejvyššího boha Dia, a pro plné vstřebání tématu neváhala jeho obsah konzultovat s odborníky na Homérovy hymny, byť jeho konečným zpracováním chtěla prozkoumávat problémy dnešní doby. Takto osobitý námět si žádá stejně důstojné zpracování, a i při něm Victoria K spolehlivě boduje. Velmi rozmanité album „Kore“ staví na tom, že skladby se nedrží jasně dané a odhadnutelné struktury, jsou velmi proměnlivé, atmosférické, a i když se zpočátku alba může zdát, že hlavní roli bude hrát cinematičnost v příjemně vyváženém kabátě, jehož jednu stranu tvoří jemnost, dramatičnost a ženskost hlavní představitelky, umocňovaná jemnými etnickými náladami, druhou stranu pak dobře dávkovaná agresivita a technická náročnost písní. V momentě, kdy do děje ve výborné skladbě „Persefone“ vstoupí chroptící Charlie Curnow, jsou jakékoliv úvahy o koketování s tradičním goticko-symfonickým metalem nemilosrdně a slastně rozmetány a Victoria K rozehraje velmi bouřlivý spektákl všemožných nálad, nečekaných zvratů, silných melodií a povedených aranží, z něhož sleví až (byť postupně se lehce vrací k přístupnějšímu pojetí) v závěrečném klavírním ocásku „Epilogue“ A jako poslední kamínek do mozaiky jedinečného zpracování zapadne užití starověké řečtiny (střídající se s angličtinou), která dodává celému vyprávění naprostou autentičnost.
Victoria K vytváří svůj vlastní svět a jsou jistotou, že si je jen tak s někým nespletete. Už to je v dnešní době hodno obdivu a připočtete-li k tomu fakt, že album je svojské nejen po stránce nápaditosti, ale i zvukové, není problém před Victoria K uctivě smeknout. „Kore“ není láskou na první pohled, ale o to víc pokladů nabídne při postupném odhalování a košatění.
|
