Kypersko/americký spolek bratrů Leptosových patří dlouhodobě mezi vrcholné akvizice současného power-prog metalu. Při spuštění kteréhokoli ze studiových zápisů kapely Arrayan Path si můžeme být jisti, že se staneme svědky velkolepého, epicky výpravného hudebního dobrodružství. Pocit příjemného napětí přitom pokaždé zdůrazňuje skutečnost, že dopředu není nikdy jasné, jakým směrem se kapela vydá. Jednou může jít o říznější powermetalovou jízdu, jindy o zadumanou orientální pouť. Vyloučit nelze ani průsečík obou směrů, jak dokazuje nejnovější album s titulem „Thus Always to Tyrants“.
Přípravy desky byly opět důkladné. Není to možná poznat z coveru nahrávky, jenž vypadá jako obal playstationové hry z devadesátých let a kvalitativně ani v nejmenším nesouzní s hudební složkou. Obdiv zaslouží práce s orchestracemi, na kterých si Leptosovic formace dává vždy záležet. Tato snaha musí být podpořena dobrým zvukem, což se díky dvojici Simone Mularoni a Slava Selin povedlo na známku jedna mínus (drobnou výhradu je možné směřovat k nazvučení bicí soupravy). Druhým pozitivním aspektem, jenž musel rovněž spolknout hromadu času, byla příprava koncepční lyriky, která je inspirována skutky kyperského krále, válečníka a politika Evagorase. Třetí a čtvrtá položka zasluhující uznání je samotná hudba a – tradičně výborný – zpěv Nicholase Leptose, nehledě k tomu, že na vyloženě oslavné výkřiky to tentokrát nebude.
Skladatelská úroveň se od předešlé řadovky „The Marble Gates to Aperion“ mírně zvedla. Už nekloužeme tolik po povrchu, do hudby se je možné nořit na několikero poslechů a neustále objevovat tvůrčí fígle. Do hodinového příběhu nás uvádí pěvecký prolog, na který brzy naváže teatrálně epické muzikální představení. Skladba kumuluje gradační energii, nechybí orientální motivy, melodické vyhrávky, trocha groovu, opulentní sbory i precizní vokální harmonie, na kterých si dal Leptos opět záležet. Píseň se nese (podobně jako většina playlistu) ve středním tempu. Rytmické sekci se tentokrát do kvaltu moc nechtělo, to se daleko častěji dočkáme táhlých, jakoby rozžhaveným sluncem zmožených ploch, při kterých kapela připomíná výpravu líně se sunoucí saharskou pouští.
A v tom vězí háček. Snaha o plíživě dramatickou zadumanost vyčnívá až moc do popředí, přičemž pokaždé nenachází hluboké tvůrčí opodstatnění a spíše jenom uměle narušuje dynamickou hladkost písní (týká se zejména závěrečného příspěvku „The Legend of Evagoras“, jenž navíc do svého nitra propašoval nebezpečně povědomou ústřední melodii). Forma se až příliš podřizuje obsahu a příběhovému dění, u kterého si přejeme, aby nabídlo více prostoru pro osvěžující powermetalovou oázu. Právě takovou, jakou zaslechneme ve skladbách „The Battle Of Cnidus“ a „Of Royal Ancestry“, které dávají vzpomenout na vynikající album „Dawn of Aquarius“, jež bylo podobně koncipováno celé. Tentokrát dostala přednost tvůrčí rozvaha, kterou lze kvitovat v případech, kdy skladbě pomůže k mistrovskému vyvrcholení (sbory ve stopě „The King´s Aegis…“), když je dopována průzračně hymnickou melodií („Artaxerxes II Mnemon“) nebo alespoň skvostným pěveckým finále („Crossing Over to Phoenicia“).
A tak je výsledné hodnocení ovlivněno kontrastem méně tvořivých hudebních ploch a typicky nadstandardního skladatelství kyperských umělců. Celkový poměr se v případě novinky Arrayan Path pořád naklání na kladnou stranu, pokud by ale někoho - také s ohledem na předešlé méně „geniální“ album - napadlo, že se kyperští autoři nepotkávají s úplně nejlepší formou, pak jej nikdo nebude moci označit za pomatence či lháře.
|
